Co pijí mořští hadi?

Z dvanácti tisíc druhů plazů obývajících naši planetu jich jen asi stovka žije v moři. Nejpočetnější skupinu mořských plazů tvoří hadi s osmdesáti mořskými druhy a poddruhy. Želvy reprezentuje v mořské prostředí jen sedm druhů. Také mezi ještěry jsou mořské druhy poměrně vzácné. Jedním z mála je galapážský leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus). Z třiadvaceti druhů krokodýlů nepatří k vyloženě mořským živočichům dokonce ani krokodýl mořský (Crocodylus porosus).

Hadi přizpůsobení životu ve vodě

Mořští hadi tvoří dvě velké skupiny – vodnáře (Hydrophiinae) a vlnožily (Laticaudinae). Patří do příbuzenstva suchozemských druhů s velmi prudkým jedem, např. tajpana, kobry či mamby. Také jed mořských hadů je vysoce účinný. Hadi jej do těla kořisti vstříknou předními jedovými zuby. Naštěstí ale uvolňují z jedových žláz jen malá množství toxinů a případy vážných zdravotních komplikací po uštknutí mořskými hady jsou vzácné.

Hadi se zdají ze všech mořských plazů nejlépe přizpůsobení životu ve slané vodě. Vlnožilové se uchylují na souši především k páření a kladení vajec. Vodnáři se obejdou i bez těchto výletů na pevninu. Jejich námluvy probíhají ve vodě. Tito hadi jsou živorodí. To znamená , že se vajíčka vyvíjejí v těle matky. Samice rodí živá mláďata přímo ve vodním živlu.

Jak vodnáři, tak vlnožilové jsou pro pohyb ve vodě přizpůsobeni zploštěním těla. Jejich plochý ocas žene tělo vpřed podobně jako ocasní ploutev některých ryb. Další adaptací na mořskou vodu jsou zvláštní žlázy, kterými had vylučuje z těla nadbytečnou sůl. Podobné žlázy se vyvinuly i dalším mořským tvorům, jejichž předci žili původně na souši, například mořským ptákům. To přivedlo přírodovědce na dlouhou dobu k přesvědčení, že mořští hadi pijí mořskou vodu.

Vlnožil Laticauda colubrina|foto: Elias Levy, CC BY 2.0

Žijí v mořské vodě, přesto jim vadí sůl

Detailní pohled na organismus vodnářů a vlnožilů ale vyvolává pochybnosti. Žlázy pro vylučování soli jsou vzhledem k celkovým rozměrům těla poměrně malé. Opravdu dokážou organismus zbavit soli vypité s mořskou vodou?

Vodnářům a vlnožilům nevadí méně slaná voda. Některé druhy dokonce žijí v řekách a jezerech. Například nedávno byl na Borneu objeven druh říčního vodnáře Hydrophis sibauensis v místech vzdálených 150 kilometrů od moře. Mořští hadi se naopak vyhýbají lokalitám, kde je obsah solí ve vodě hodně vysoký.

V obdobích sucha, kdy salinita mořské mody stoupá, vylézají vlnožilové na souš a skrývají se před slunečním žárem v nejrůznějších skulinách, puklinách a děrách. Z těch pak jako na povel vylézají, když vyprahlou zem skropí první kapky deště. Vlnožilové chvátají, aby se napili z louží. Zjevně tedy nejsou na život v moři plně adaptováni.

Vlnožil Laticauda colubrina|foto: licence Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0, Craig D

Jak je na tom zhruba šedesát druhů hadů vodnářů, kteří moře nikdy neopouštějí? Tuhle otázku si položil americký fyziolog Harvey Lillywhite z University of Florida v Gainesville. Sjezdil za mořskými hady tropy celého světa. Zkoumal jak vlnožily, tak i vodnáře, sledoval je u pobřeží Kostariky stejně jako ve vodách Nové Guineje. Odchytával hady uprostřed období sucha i v období dešťů. Přitom zjistil, že vodnáři trpí v období sucha těžkou dehydratací. Zjevně nedokážou zahnat žízeň slanou mořskou vodou. Lillywhite těžce dehydratované vodnáře zvážil a pak je vložil do nádoby se sladkou vodou. Pohyby úst prozrazovaly, že hadi pijí. Když Lillywhite druhý den vodnáře zvážil, zjistil u nich o 13 % vyšší hmotnost. Ve sladké vodě pijí tito mořští hadi jako duhy. Když však Lillywhite držel dehydratované vodnáře v mořské vodě, nevypili ani doušek a jejich tělesná hmotnost zůstávala beze změny.

Mistři světa v žíznění

Je zajímavé, že se vodnáři v obdobích sucha nestahují k ústím řek, kde je dostatek sladké vody. Místo toho zůstávají na moři, strádají žízní a čekají na déšť. Po vydatném lijáku zůstávají na mořské hladině místa, kde se sladká voda po nějakou dobu nemísí se slanou. Vytvářejí se tak jakési „louže“dešťové vody. K nim se vodnáři stahují a z nich pak vydatně pijí.

Vodnáři se přizpůsobili životu v moři poněkud nečekaným způsobem. Nepijí mořskou vodu, ale jsou mistři světa v žíznění. Ztráta tělesných tekutin, která má za následek snížení tělesné hmotnosti o pětinu, nijak nepoznamená jejich životní funkce. Had je pořád čilý. Člověk umírá, když jeho tělo ztratí s vodou 12 % tělesné hmotnosti.

Vodnáři s vodou v organismu úzkostlivě hospodaří. Trochu jim v tom pomáhají žlázy, kterými vylučují sůl. Vydatně jim pomáhá i pokožka nepropouštějící sůl do organismu nebo zvláštní přepážky, kterými uzavírají nosní otvory, aby jim do nich nenatekla slaná mořská voda. Recyklují vodu z trusu a pro obnovu tělních zásob vody využívají do poslední kapky také tělesné tekutiny kořisti. Přesto se mořští vodnáři nevyhnou paradoxním situacím. Navzdory tomu, že patří k výhradně vodním tvorům, trpí po většinu života žízní.