Co jsou vlastně zač ti "bývalí komunisté"?

Asi jak komu. Řekl bych, že těch, kdo spontánně pociťují starost a péči o dějiny vlastního národa, je menšina. Možná i docela malá menšina. Ale to je normální. A ten rituál je také v pořádku. Aspoň té většině cosi významného připomene. Jako ty Dušičky.

Podíl žijících pamětníků vede k tomu, že mezi těmi osmičkami dominují dvě nejposlednější. Únor a srpen. S nimi se dostává na přetřes naše komunistická minulost. A spolu s ní i odvěčný svár dobra a zla. Orientovat se v něm je nesnadné. A nepříjemné. Protože nás to nutí podívat se do zrcadla. Provádět inventuru vlastních životů. Mnohem snazší je dohodnout se, kdo je reprezentantem zla. Kdo za to všechno může. Kdo to "odnese". To sloveso je příznačné: když se podaří na někoho to svést a vykázat ho i s tím břemenem za obzor (v potratové praxi se užívá obratu "dát to pryč"), máme pokoj. On to - odnesl.

Dnes se chci zaměřit na jednu takovou abstraktní množinu, která umožňuje "dát to pryč". A to jsou tzv. "bývalí komunisté". Ten termín byl dosti frekventován už rok po listopadovém převratu. Začala se formovat různá politická uskupení. Když se zjistilo, že jsou v některém bývalí komunisté, byl to dostatečný důvod k jejich mediální diskreditaci. Tehdy vtipně poznamenal kterýsi člen komunistické strany, že u nich žádní bývalí komunisté nejsou.

Ten stereotyp diskreditace funguje dodnes. Používá se k mediálnímu odstřelu ČSSD. Tím tu stranu, prosím, nehájím. Jen to pokládám za slabý důvod k její kritice. - Podobně slýchám, že bývalí komunisté nemají působit v ústavu, který má zkoumat naši totalitní minulost.

V HN se 31. března objevil text Romana Jocha v podobě dopisu čtenáře, ačkoli by si zasloužil prestižnější umístění. Ale budiž. Vyjádřil pozoruhodnou myšlenku (cituji): Exkomunisté, kteří se stali antikomunisty, jsou nejlépe schopni pochopit komunismus (konec citátu).

Rád bych zdůraznil, že nezlehčuji antikomunismus toho, kdo byl v uranovém lágru nebo jehož rodičům zkonfiskovali polnosti či podnik a jeho děti pak nesměly na školy. Ale plnější porozumění komunismu a mechanismu jeho režimu nám nabídli ti, kdo jím prošli a vystřízlivěli (taky si to často odskákali). Výmluvné ilustrace nabízí i Roman Joch. Ale leccos víme (nebo bychom mohli vědět) sami.

U zrodu Pražského jara stáli komunističtí spisovatelé Vaculík, Klíma, Kohout. Kdyby se po srpnové okupaci podařilo zdejší promoskevské lobby vytvořit dělnicko-rolnickou vládu, šli by ke zdi jako první - tzv. reformní komunisté. Jako v Maďarsku v roce 1956. V Moskvě se pak Brežněvovu diktátu vzepřel jako jediný někdejší poúnorový sekerník František Kriegel. První a dosud platnou analýzu Pražského jara nabídl Petr Pithart, první soustavnou reflexi normalizační situace předložil Milan Šimečka, oba bývalí komunisté. Byli to vyloučení komunisté, kteří nastartovali iniciativy jako disent a samizdat. Pavel Kohout, který za vystřízlivění z mladistvého komunistického poblouznění zaplatil mnohým, je přitom dodnes jakoby v karanténě.

Asi by se mělo více rozlišovat. Třeba to, kdy kdo do té partaje vstoupil. Zda v 45., v 48., za Pražského jara nebo za normalizace. To přece není totéž, není-liž pravda? Anebo kdy z ní byl vyloučen či vystoupil. - Asi bude nějaký důležitý rozdíl mezi těmi, kdo byli za Husáka zavíráni a šikanováni, a těmi, kdo se tetelili při sledování televizních příběhů majora Zemana. Chtělo by to více rozumět našim novějším dějinám, tomu, jak se v nich ten komunismus ocitl a co v nás zanechal. Ve všech. I v těch, kdo se narodili po jeho debaklu a jimž je dnes 18 a méně. - Připouštím, že je to těžké. Proto jsme si to usnadnili. Hodili jsme komunisty a bývalé komunisty do jednoho pytle, bývalým komunistům nasadili psí hlavu, všem bez rozdílu. A - jak se říká v potratové praxi - celou jednu dějinnou epochu "dali pryč".

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .