Co je vlastně zač ČSSD?

7. květen 2003

Slyšel jsem od jednoho sociálního demokrata takovou samochválu: dnešní ČSSD nevznikla proměnou strany komunistické, jako v Polsku či v Maďarsku, ale z nezávislých zdrojů, nadto v návaznosti na svou předúnorovou a exilovou předchůdkyni. V tom tvrzení to skřípe a hned dvakrát. Zaprvé - ty předúnorové a exilové zbytečky jsou tam vidět leda elektronovým mikroskopem. A zadruhé - ČSSD připomíná lodici, kterou do značné míry zaplnili ti, co předtím vyskákali z havarované KSČ.

Bez jejich přispění by ČSSD provozně neobstála. To oni jí naučili, jak se dělají schůze, jak se pořizují zápisy, ba co víc, jak se buduje stranický aparát.

Bývalí komunisté vnesli do ČSSD i ten obraz světa, který se všem dříve narozeným snažil vštípit předlistopadový režim. Tedy celý ten systém doktrinálních tezí, předsudků, hodnocení i žádoucích emočních reakcí, jehož viditelnými výstupy jsou materialistické pojetí dějin, socialismus jako kýžený cíl jejich pohybu, péče o blahobyt mas, tedy o rozdělování bohatství, která není provázena stejnou starostí o jeho vytváření.

Dále ostražitost vůči Západu, zejména vůči USA, nechuť k NATO a jeho akcím, třeba na Balkáně a docela nedávno vnímání války v Iráku jako imperialistického dobrodružství.(Tím v nejmenším nenaznačuji, že její vnímání panem prezidentem coby války levicové je výstižnější.)

Tímto ideovým a citovým podhoubím se naše ČSSD podstatně odlišuje od svých západních družek. S těmi kdysi držela krok ČSSD předválečná, tedy strana Hamplova, Modráčkova, Bechyňova. Válka jí šokovala, strana se nevzpamatovala a po válce se už neorientovala a v poúnorovém komunistickém sevření vypustila duši. Chabý pokus o její vzkříšení v roce 68 skončil nezdarem.

Resuscitace po dalších dvaceti letech byla jen zbožným přáním, ne-li kamufláží. Západní sociální demokraté mají zažitou zkušenost komunistického rozkolu před osmdesáti lety, ale též odolnost vůči obdobnému pokušení. Naproti tomu polistopadová ČSSD vznikla ze zbytků po vydatné redukční kúře KSČ, s níž zůstává spojena tisíci podprahovými nitkami. Lidé, kteří si jsou toho vědomi a chtěli by tomu čelit, například premiér Špidla, ministr Sobotka, jsou v ČSSD v menšině. Možná nepatrné.

To podprahové, podvědomé spojení s dnešní KSČM činí z obou našich levicových stran cosi na způsob siamských dvojčat. Některé emoční reakce obou dvojčátek se sobě podobají, rozdíl je jen v intenzitě. Tak třeba analýza minulosti. KSČM jí zásadně odmítá. ČSSD jí slovně neodmítá, ale v praxi se jí vyhýbá, jak jen může. To ji činí zranitelnou. Chybí jí některé sebezáchovné instinkty.

Proto byly na její půdě možné takové věci, jako estébácky důmyslná dezinformační akce "Olovo" nebo roztodivné komplexy, do nichž není vidět a které můžeme pracovně označit cedulkami se jmény jako "Miroslav Šlouf" nebo "Jan Kavan".

Ten blíženecký vztah mezi ČSSD a KSČM má jeden zajímavý, ale pro ČSSD nemilý důsledek. To, co KSČM otevřeně hlásá, ČSSD sice otevřeně nepotvrzuje, někdy to slovně popírá, ale nějak to v sobě má.

Tato asymetrie dává komunistům možnost, aby fungovali jako jakési "špatné svědomí" našich sociálních demokratů to je ovšem závažná výzva našim levicově cítícím voličům. Čím budou frustrovanější, tím přitažlivější bude pro ně KSČM. V ČSSD je dost lidí, kteří se takzvaně "nebrání" spolupráci s KSČM. Podobají se nočním můrám, přitahovaným plameny táborového ohně.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio