Civilizace: Zatčen měsíc před maturitou

Jiří Bláha se narodil v roce 1929 ve Skutči, kde jeho otec vlastnil malou obuvnickou továrnu. Její provoz ale musel být v důsledku hospodářské krize ukončen a rodina se přestěhovala do Prahy, kde pan Bláha st. nadále působil v obuvnictví. Paní Bláhová si v té době otevřela drobnou živnost a specializovala se mimo jiné na výrobu jemného prádla. Její syn Jiří měl jednoho sourozence, a to staršího bratra Josefa. V Praze mladý Jiří absolvoval obecnou a měšťanskou školu, v době nacistické okupace poté pracoval jako pomocná síla v zemědělství v Klecanech. V roce 1945 nastoupil studium na ovocnářsko-vinařské škole v Litoměřicích a v následujícím roce přestoupil na vyšší rolnickou školu v Roudnici nad Labem. Rovněž se stal členem mládežnické organizace Československé národně socialistické strany.

Jiří Bláha s politickým uspořádáním země po únoru 1948 nesouhlasil. S obdobně smýšlejícími kolegy ze studia tedy začal organizovat aktivity, které státní moc po jeho zatčení označila za protistátní. Například dopomohl dvěma lidem k přechodu státní hranice u Hojsovy Stráže na Šumavě. Měl zde spolužáka z roudnické školy, a tak tuto oblast důvěrně znal. S přáteli pak vydali a na opatřeném cyklostylu rozmnožili dvě čísla tiskoviny Náš boj, kterou následně distribuovali v regionech Roudnicka a Litoměřicka. V textech letáku odkazovali k myšlenkám Tomáše a Jana Masarykových, agitovali proti komunistickému modelu řízení společnosti a též karikovali Klementa Gottwalda a Ludvíka Svobodu. Byl záměr vydat i číslo třetí, k čemuž však již nedošlo. Rovněž si opatřili si zbraně a plánovali sabotážní akce, které ovšem ve valné většině neuskutečnili. Dle spisu došlo pouze ke zničení busty prezidenta Klementa Gottwalda. Závěrečnou aktivitou Jiřího Bláhy byla organizace přechodu dalších tří osob přes státní hranici, a to znovu s pomocí známého v Hojsově Stráži. Poslední dubnový den roku 1950, kdy se akce měla uskutečnit, byl ve vlaku lustrován a s ostatními účastníky cesty předveden na stanici SNB. Následně byl vzat do vazby v Klatovech. Do maturity na roudnické škole mu tehdy zbýval pouhý měsíc a sedm dní.

Střet s vyšetřovateli a soud
Prokuratura Jiřího Bláhu vinila z členství v „protistátní teroristické organizaci, jejímž cílem byl rozvrat lidově demokratického zřízení“. Jiří Bláha byl nejprve v polovině května eskortován do věznice v Ústí nad Labem, kde čelil fyzickému i psychickému týrání ústeckých vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Následoval několikaměsíční pobyt ve vazební věznici v Litoměřicích. Vzpomínky na věznění působí i po letech jako velmi traumatizující zážitek…

Z časopisu Náš boj č.2 |foto: Archiv bezpečnostních složek

Hlavní soudní líčení se skupinou Jiřího Bláhy se odehrálo v dubnu roku 1951 v Praze. Odsouzených bylo celkem 11 osob. Jiřímu Bláhovi byl dle zákona č. 231/1948 v rámci procesu udělen nejdelší trest odnětí svobody – 15 let. Součástí rozsudku byla i konfiskace majetku a ztráta občanských práv na 10 let. Ostatní odsouzení obdrželi tresty od pěti do 13 let. Některým byl k paragrafu velezrady přidán paragraf krádeže, kvůli odcizení zbraní z výlohy podnikové prodejny v Roudnici nad Labem. Přečtení obžaloby před procesem Jiřímu Bláhovi nakonec nebylo umožněno. Navíc měl kvůli týrání vyšetřovateli zdravotní komplikace. Ve vazebních zhubnul20 kg. Celý průběh líčení musel sledovat v sedě. Pověřená státní prokurátorka obžalované nevybíravě častovala, prokuratura pro Jiřího Bláhu navíc požadovala absolutní trest. Spílala jim i veřejnost v soudní síni.

Vzpoury ve vězení
Dobu věznění Jiří Bláha prožil na různých místech, mj. v královéhradecké věznici, ve Valdicích, kde se léčil i s tuberkulózou a v různých nápravně pracovních táborech při uranových dolech. V lágru Bytíz u Příbrami se setkal s někdejším pracovníkem ústecké StB Vlastimilem Pekárkem, který zde byl rovněž vězněn. Výkon trestu jej sblížil s vězněnými duchovními, s poválečným ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou či s někdejším poslancem národně socialistické strany Josefem Nestávalem, který byl souzen v hlavním procesu s Miladou Horákovou. Jiří Bláha nepředstavoval v očích režimu vzorného vězně, naopak na lágru Prokop na Slavkovsku se opakovaně pokoušel o útěk a podílel se i na vězeňských vzpourách. Za své chování byl trestán i pobytem v tzv. korekcí.

V roce 1957 žádal společně se dvěma spoluvězni z procesu o povolení obnovy trestního stíhání z roku 1950 z důvodu vynuceného přiznání k protistátní činnosti za použití fyzického i psychického týrání. Krajský soud v Ústí nad Labem však žádost zamítl. Jiří Bláha byl podmínečně propuštěn až v lednu roku 1960, nikoliv však na amnestii, nýbrž na příkaz ministerstva vnitra. Několik týdnů před ukončením trestu mu zemřela matka, ovšem účast na pohřbu mu umožněna nebyla. Po návratu z výkonu trestu Jiří Bláha pracoval v závodu ČKD v Praze jako svářeč. Když po něm cechmistr žádal dodání ověření o praxi od bývalého zaměstnavatele, pracovník se obrátil na adresu valdické věznice. Žádost se tehdy dostala do ruky bývalému muklovi, který mu potvrdil desetiletou svářečskou praxi. Jiří Bláha tedy dostal potvrzené finanční ohodnocení v nejvyšší platové třídě. O jeho muklovské minulosti kolegové v podniku přitom věděli.

Emigrace a návrat
Po srpnové okupaci Jiří Bláha s manželkou emigroval přes Rakousko do Kanady. Na konci 60. let usilovalo několik odsouzených z jeho procesu o rehabilitaci, v roce 1974 však všichni své žádosti stáhli zpět. Mezitím se manželé Bláhovi nejprve usadili v Niagara Falls, poté přesídlili k Torontu. V Kanadě se Jiří Bláha mj. angažoval v exilovém klubu K-231 či v torontském Masaryktownu, jednom z důležitých míst setkávání československých krajanů. Do České republiky se manželé Bláhovi vrátili v roce 1993. O 20 let později zde Jiří Bláha zemřel.

Zapomenuté portréty
V cyklu Zapomenuté portréty byli dosud představeny příběhy Dagmar Skálové, Zdeňka Pešky, Klementa Lukeše, Vojtěcha Jandečky a Františka Suchého. Do konce roku představíme další osudy, vždy v závěru měsíce jeden. Cyklus autorsky připravuje Petr Slinták ve zvukové režii Josefa Kačírka. Na rozhlasovém medailonu Jiřího Bláhy odborně spolupracovali Jaroslav Vaňous a Jan Dvořák (ÚSTR), který poskytl ukázku z rozhovoru s Jiřím Bláhou. Archvní ukázku natočenou roku 1968 zaznamenal a poskytnul Vlastimil Venclík.