Čínský ujgurský problém

Podle ujgurských aktivistů šlo dokonce o tisíce mrtvých lidí. Čína tvrdila, že šlo o záměrně a ze zahraničí rozdmýchané nepokoje, a že většina z dvou set oficiálně uváděných obětí násilností byli etničtí Číňané. Ovšem ani tím nemohla popřít fakt, že údajný etnický soulad a celkový politický klid v západočínském Sin Ťiangu byl jen propagandou, a že pod povrchem vře velká nespokojenost.

Ta je dána tím, že do Východního Turkestánu tradičně obývaného turkickými Ujgury posílá Čína čím dál více etnických Číňanů. Peking tuto oblast nazývá Sin Tiang, tedy "nová území", a už název sám napovídá, že je považuje za cosi jako panenské teritorium vhodné ke kolonizaci, a nikoli zemi, kde žije usazený národ. Dnes už však je v Sin Tiangu zhruba stejné množství Číňanů jako Ujgurů, a domácí si stěžují, že oproti příchozím jsou po všech stránkách znevýhodněni.

Tuto politiku přísunu spolehlivého obyvatelstva praktikuje celá řada zemí, a konec konců se to týká i samotné Číny, která tak dlouhodobě počínšťuje například Tibet. Zatímco případ Tibetu byl ve světě dostatečně znám, Ujgurský problém zůstával ve stínu - až do letošního července.

Až dosud Čína úspěšně vytvářela dojem kolosu, který si chce a bude dělat, co sám chce. Nyní se zdá, že Peking sám je událostmi trochu otřesen - Čína dokonce vydala prohlášení ke světu, kde ostatní země žádala, aby pochopily její situaci. Deklarace byla namířená zejména k muslimskému světu, protože se ukázalo, že zásah proti Ujgurům rezonoval zvláště mezi muslimy.

Asi nejvarovnější bylo prohlášení jedné severoafrické islamistické organizace, která se hlásí k Al Kajdě. Ta pohrozila odvetnými útoky na čínské občany zejména v Alžírsku. Jak známo, Čína vysílá do celého světa - a zejména Afriky - své občany, kteří tam pracují v čínských továrnách a zajišťují Číně vliv a přístup k přírodním zdrojům. Jen ve zmíněném Alžírsku pracuje na 50 tisíc občanů Čínské lidové republiky. Nebezpečí ale zřejmě hrozí i v Pákistánu a dalších zemích.

Čína se kvůli Ujgurům střetla také s Tureckem. To je sice země nepoměrně menší, ale přece jen dosti vlivná a sebevědomá. Ankara se cítí být už dávno patronem sintiangských Ujgurů. Dnešní obyvatelé Turecka přišli do své dnešní domoviny zhruba právě z těchto oblastí a jejich jazyk je podobnější tomu ujgurskému než kterémukoli z turkických jazyků střední Asie. A tak jeden turecký ministr vyzval k bojkotu čínského zboží a temperamentní premiér Erdogan dokonce nazval čínské zacházení s Ujgury genocidou. To pochopitelně prudce zhoršilo vztahy mezi oběma zeměmi, i když obě vlády také rychle zahájily couvací manévry, aby omezily škodu, která kolizí vznikla. Peking zdůrazňuje, že čelí ze strany Ujgurů problému terorismu a separatismu, čímž chtěl Turecku i mnoha jiným muslimským státům naznačit, že čelí stejným problémům jako oni, a bylo by pro ně lepší akceptovat čínský pohled na věc. Například Turecko by jistě nebylo rádo, kdyby někdo vedl paralelu mezi situací západočínských Ujgurů a východotureckých Kurdů, a nebo kdyby kdosi začal požadovat odchod Arabů, kteří v době Saddáma Husajna přesouváni do severoiráckých kurdských oblastí bohatých na ropu.

Jak jsme se již zmínili, incidenty z 5. až 8. července značně zatížily čínský obraz ve světě a připoutaly pozornost západu k dosud skrytému čínskému problému. V Paříži se na Trocadéru konala demonstrace proti čínskému postupu, a ve Švédsku byl zatčen Ujgur, o kterém se zjistilo, že prováděl mezi tamními ujgurskými exulanty špionáž pro čínskou vládu. To vrhlo světlo na fakt, že čínská rozvědka patrně systematicky špehuje své občany i v zemích, kam se před ní uchýlili. Čína se také dostala do střetu s Austrálií kvůli tomu, že žádala, aby z programu největšího tamního filmového festivalu byl stažen snímek právě o Ujgurech. Čínský slon udělal v porcelánu dokonce ještě několik zbytečných kroků navíc, když například čínská ambasáda žádala za zařazení filmu omluvu.

Ve zvláštní situaci se ocitají Spojené státy. Ty byly mezi Ujgury až do začátku desetiletí populární, a byly považovány za přátelský stát - asi podobně jako mezi iráckými Kurdy, kteří jsou rovněž proamericky laděni. Situace se však změnila po 11. září 2001, kdy Spojené státy vytáhly do boje proti terorismu, a potřebovali regionální spojence. Uzavřely spolupráci i s Pekingem, kterému se podařilo Washington přimět k zařazení ujgurské "Islámské strany Východního Turkestánu" na seznam teroristických organizací, a to výhradně na základě čínských údajů. V americkém zajetí se tak ocitli Ujgurové, kteří se v době americké operace proti Talibánu pohybovali na území Afghánistánu. Řada z nich pak skončila až na Guantánamu, kde trvalo i několik let, než se vysvětlilo, že nejde o teroristy, a dalších několik let, než se pro ně našlo místo, kam by mohli odejít - evropské země ani USA je nechtěli přijmout na své území, a do Číny je Američané nechtěli vydat.

Washington se bude muset rozhodnout mezi dobrou spoluprací s Pekingem, a podporou do značné míry oprávněného emancipačního hnutí Ujgurů. A to tím spíše, že Urgurové zvedají hlavy, a budou za svého partnera považovat toho, kdo jim nějakou pomoc nabídne - ať to budou USA, Turecko, a nebo třeba Al Kajda. Zatím představitelé exilových Ujgurů odmítají jakékoli násilí, včetně toho, které by islamisté v severní Africe chtěli použít proti čínským dělníkům. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .