Čínské vesmírné ambice

Čína dnes klepe na dveře elitního klubu zemí schopných kompletně zvládnout pilotované kosmické lety. Klub vlastně není ten správný výraz. Řeč je totiž pouze o Spojených státech a Rusku. Není až tak důležité pátrat po tom, co Pekingu cestu do kosmu otevřelo nejvíce. Nejspíš jde o podivuhodnou kombinaci. Financovat ambiciózní kosmický program umožnily nepochybně příjmy z prudkého hospodářského růstu posledních let. Avšak pokud jde o organizaci čínského dobývání kosmu, v ní byl duch centrálního plánování, skomírající v hospodářské oblasti, spíše k užitku, než-li ke škodě.

Dvě miliardy a 300 milionů dolarů ročně, které Čína od roku 1992 vynakládá na vesmírné projekty, nejsou malé peníze. Podle čínských médií v tomto specifickém druhu průmyslu už pracují desítky tisíc vědců, inženýrů a techniků. Do deseti let by Čína podle vyjádření oficálních míst chtěla být v dobývání kosmu a v komerčních aktivitách s tím spojených dále, než je Rusko a Evropská vesmírná agentura. Ambice Číňanům nechybí a to jak politické, tak ekonomické. Hlavním hnacím motorem k cestám do vesmíru už dávno není jenom touha po poznání.

Za čtvrtinu času chce Čína stihnout to, na co měly Spojené státy a Rusko, respektive Sovětský svaz, více než čtyři desítky let. A tak zatímco se Čína připravuje na svůj první pilotovaný kosmický let, v oblasti vesmírných technologií a komerčního využití kosmu už řadu let obchodně spolupracuje s Ruskem či Evropskou vesmírnou agenturou. Prospěch, který může vlastní kosmický program přinést v oblastech jako je dopravování satelitů na oběžnou dráhu či vývoj nejrůznějších technologií, je pro Čínu minimálně stejně důležitý jako vyslání vlastního člověka do kosmu.

Politický rozměr čínského vesmírného snažení je dnes mnohem patrnější, než by tomu bylo ještě před necelým rokem.Únorová tragédie raketoplánu amerického Columbia pochroumala sebevědomí Američanů. Rusové se zase dlouhodobě potýkají s nedostatkem finančních prostředků a v zásadě spoléhají na sice spolehlivou, ale neúprosně stárnoucí flotilu raket, vesmírných lodí a technologií vyvinutých ještě v dobách Sovětského svazu. Nováček ve vesmírném klubu působí proti trochu unaveným pardálům svěžím dojmem - i když detailnější srovnání by jistě odhalilo, že Čína bude mít stále a dlouho co dohánět.

Možná i z tohoto důvodu se Peking příliš netají odvážnými vizemi, kterými tak trochu zakrývá zjevné nedostatky. Hovoří o vlastní vesmírné laborotaři do dvou let, kterou by o další tři roky později mohla vystřídat vlastní orbitální stanice. Do čínských plánů patří také záměr na vyslání automatických sond k Marsu a k průzkumu Měsíce. Realita je o poznání prozaičtější: Čínská média spekulují o tom, zda zatím neznámý voják-straník a první čínský tchajkonaut obletí Zemi jednou či pětkrát. Slyšeli jste dobře - díky Číně se rozšiřuje i kosmická terminologie. Výrazy astronaut, kosmonaut a tchajkonaut ovšem znamenají totéž.

Prostředky, které prvního Číňana vynesou do kosmu, se v překladu jmenují Dlouhý pochod a Božská loď. Čínská média si v očekávání velké události pohrávají s adjektivy, které se významově blíží spíše vznešenému označení kosmického plavidla, než názvu nosné rakety Dlouhý pochod, jež evokuje spíše námahu a útrapy. Čína se ale podle všeho nenechá na dlouho unést euforií, kterou očekávaný úspěšný let pilotované kosmické lodi vyvolá. Nedovolí ji to těžko skrývaná ambice: Nejen na Zemi, ale i ve vesmíru by Peking chtěl co nejdříve patřit mezi nejsilnější hráče. Bude na tom