Činoherní klub v Praze existuje už 55 let

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Činoherní klub

Jaké osobnosti se zasloužily o jeho založení a co bylo tou původní myšlenkou?

O výjimečnosti jednoho malého divadla, respektive klubu, který se stal fenoménem českého divadla, vyprávějí ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka a teatrolog Martin Švejda.

01110050.jpeg

V 60. letech se na divadelní scéně Československa vytvořila platforma tzv. autorských divadel, jejichž iniciátoři hledali nové formy, pohledy a zpracování. Společenské klima bylo příznivé a doba tání přála experimentům. Ideologické tlaky polevily a divadla se postupně rozmnožila. Ministerstvo kultury zřídilo Státní divadelní studio za účelem jejich podpory a existence, ale i dohledu.

K divadlům malých forem (Semafor, Na Zábradlí, Divadlo za branou) se v roce 1965 zařadil i Činoherní klub se svým specifickým a novátorským stylem. Ten mu bezpochyby vtisknul režisér a dramatik Ladislav Smoček. Jeden ze spoluzakladatelů triumvirátu, k nimž patřili divadelní teoretik Jaroslav Vostrý a herec i režisér Jan Kačer.

Svedly je společné myšlenky a představy o divadle a herectví. Každý z nich měl své poslání. Vostrý jako ředitel zaštiťoval klub administrativně a organizačně. Kačer hrál a režíroval. Smoček psal hry a režíroval. Cílem zakladatelů bylo zaujmout publikum hereckým ztvárněním postav a osvobodit divadelní tvorbu od starých zaběhnutých tradic, konvencí i postupů.

02706348.jpeg

V roce 2005 režisér a dramatik Ladislav Smoček napsal:

„Ač různí, ale nanejvýš osobití, vtiskli, jak už bylo řečeno, pečeť celému divadlu a zároveň stylu zdůrazňujícímu vzájemnou spolupráci všech, zejména vyjadřování se režiséra přes herce; styl, který mnozí uznávají a vyhledávají v našem divadle dodnes. Napětím i smíchem prezentovat svoje chápání i svoji osobní zkušenost se sebou i s lidmi; to bylo a snad i je společným jmenovatelem všech zúčastněných; to ověřování si vlastního „já“ přes „já“ někoho jiného, přes hru, skutečný kontakt a souhru.“ (Činoherní klub 1965-2005).

Kdo vymyslel název?

Jan Kačer ve hře Ladislava Smočka Piknik. Činoherní klub, Praha 1965, režie Ladislav Smoček (fotografie z fondu Institutu umění Divadelního ústavu)

Ladislav Smoček chtěl původně inscenaci, bez stálého souboru, takže společně s J. Vostrým vymysleli „klub“. Tehdejšímu řediteli Státního divadelního studia Miloši Hercíkovi, který vybídnul Smočka k založení, se to údajně zamlouvalo, ale ještě mu k tomu něco chybělo. Smoček s Vostrým tak dodali přívlastek divadelní.

Pražský Činoherní klub byl a je nadále spjatý s dramatikou Ladislava Smočka. Jeho původní hra Piknik, uváděná na prknech tehdejšího Paravanu ve Smečkách v roce 1965, měla pozitivní ohlasy nejen u publika, ale i u kritiky. O rok později zde byly uvedeny jeho hry Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Mělkost jeviště, hlediště a balkon v těsném kontaktu s divákem se Smočkovi zamlouvala.

Filmová vlna, herci a Činoherák

Josef Abrhám se zamyslel nad tajemstvím dobrých herců

Na úspěšnosti Činoherního klubu 60. let, kdy vznikala paralelně nová filmová vlna, se výrazně podíleli herci, kteří přispěli k jeho zviditelnění. Z Ostravy společně s režisérem Janem Kačerem přišli Josef Abrhám, Petr Čepek, Jiří Hrzán, Pavel Landovský, František Husák, Vladimír Pucholt, Jana Břežková, Nina Divíšková a Jiří Kodet. Vedle kmenových režisérů zde působili Jiří Menzel a Evald Schorm.

Z „klubu“ se postupně stává fenomén. Zakladatelé postavili divadlo na vzájemně spřízněných osobnostech, kde se nikdo nad nikým nepovyšoval, a všichni vytvářeli jednotnou uměleckou syntézu. Václav Havel nazýval „Činoherák“ ohniskem společenského dění. Jedinečný repertoár, zkoumání situace obyčejného člověka v kontextu mašinérie moci či společenské konvence byla témata, na která se stály fronty.

Ve filmové podobě Jánského Nebeských jezdců si zahrál i Jiří Hrzán

Herectví si v době normalizační (70. a 80. léta) zachovalo nezaměnitelné rysy, jakými byly bezprostřednost, přirozenost a kompaktnost. Bohužel dramaturgický model byl vystaven politickým tlakům a některé inscenace nemohly být uvedeny, například Poláčkův Dům na předměstí či Gribojedovovo Hoře z rozumu. Každá tvář herce, scéna, dekorace, režie, hudba měla své příběhy i vzpomínky. Činoherní klub přispěl bezesporu k novým tendencím českého divadla.

A naše přání Činohernímu klubu? Ať tradice autorského divadla nevymizí!