Číňané, převzaté televizní soutěže a rasismus

Program Čína má talent měl čínskou premiéru 25. července 2010. V porotě byli dva známí čínští umělci a také tchajwanská herečka a zpěvačka. Vitěz soutěže mohl podepsat se společnostmi Freemantle Media a Sony Music Entertainment smlouvu o učinkování a nahrávání a také možnost tři měsíce vystupovat v Las Vegas. Kromě toho jej pozvala regionální hvězda, tchajwanská zpěvačka populární hudby Jolin Tsaiová jako hosta k učinkování v rámci svého světového turné.

Sledovanost soutěže byla obrovská, premiéru sledovalo 400 milionů diváků a druhý díl již sledovalo půl miliardy diváků. Čínská podoba této mezinárodní soutěže tak měla ze všech zemí kde probíhá nejvyšší sledovanost. Soutěž měla deset kol. V rámci soutěže mohli soutěžícím posílat své hlasy diváci pomocí sms. Finální kolo proběhlo v Šanghaji 10. října 2010 a jeho vítězem se stal bezruký pianista Liu Wei. 23letý rodák z Pekingu Liu hrál na klavír nohama svou verzi písně Jamese Blunta „You are beautiful“ a zazpíval před plným šanghajským stadionem. Liu sklidil ovace publika a chválu poroty, která ocenila jeho píli a talent. Řekl, že bude pokračovat v naplňování svých snů, mezi které patří hlavně hudba, i proto, což dodal, že má stále dvě zdravé nohy.

O ruce přišel Liu v deseti letech když se dotkl při hře na schovávanou drátů vysokého napětí. V 18 letech se rozhodl, že se bude živit hudbou, a začal se učit hrát na klavír. Jeho první učitel jej přestal učit, ale Liu i nadále pokračoval. I když tvrdí, že je v hraní omezen délkou svých prstů a nemůže tak zahrát jakoukoli skladbu, porotce i diváky soutěže uchvátil 8. srpna v jednom z prvních kol, když zahrál skladbu Mariage d' Amour od francouzského pianisty, jenž je v Číně mimořádně oblíbený. Porotci ho bez váhání poslali mezi 40 finalistů. Dnes nohama hraje na klavír stejně jako si čistí zuby, surfuje na internetu, obléká se a jí. Jeho vystoupení bylo inspirativní pro podobně postižené, ale nejen pro ně. Na začátku roku 2011 se Liu Wei účastní evropského koncertního turné.

Finální kolo soutěže Čína má talent ukázalo na obrovskou popularitu tohoto zábavného televizního pořadu. Číňané rádi přebírají nepolitické zábavné pořady z celého světa. Je to důkaz globalizace masové zábavy. Nezáleží na tom, jestli mluvíte čínsky nebo česky, pořad vypadá koneckonců stejně.

Lou Jing je mladá Číňanka žijící v Šanghaji, je to ale dcera Afroameričana a čínské matky. V srpnu 2009 vystoupila v podobné televizní soutěži talentů, kde zazpívala. Její vystoupení v televizi vzbudilo nebývalý ohlas a rozpoutalo na internetu a ve sdělovacích prostředcích poměrně bouřlivou debatu o tom, co znamená pro Číňany pojem národnost. V soutěži vzbudila pozornost ne pro svůj výkon ve zpěvu, ale spíše barvou pleti. Vysloužila si přezdívku „čokoládová dívka“ a „černá perla“. Řada komentářů na internetu ji vyjadřovala podporu, řada se vyjadřovala rasisticky a nazývala ji například „malým černým ďáblem“. Sama Lou Jing se k útokům na svou osobu a nepřímo i na osobu své matky vyjádřila až posléze a komentovala je tak, že rasismus existuje v každé zemi a že se sama cítí být stoprocentní Číňankou.

Komentátor listu China Daily Raymond Zhou napsal, že rasistický podtext komentářů na internetu souvisí s homogenitou čínské společnosti, tím, jak „nečínsky“ Lou Jing vypadá a i s její matkou proto, že se jí narodilo dítě s cizincem a navíc černé pleti. Zhou tvrdil, že nejde ani tak o rasismus, ale spíš o tradiční konzervatismus majoritní čínské společnosti a tradiční opovrhování tmavou pletí zejména u žen související s tím, že lidé, kteří byli na společenském žebříčku níže, pracovali venku a opálili se na rozdíl od vyšších společenských vrstev, které si kůži chránily slunečníky a nemuseli fyzicky pracovat. To je mimochodem často vidět i dnes, kdy se zejména ženy v Číně před přímými slunečními paprsky téměř úzkostlivě chrání deštníky a slunečníky. Komentátor Zhou se vyjádřil, že je nejvyšší čas, aby se čínská společnost přestala chovat etnocentricky a byla tolerantnější, jinak ve věku globalizace zůstane na okraji.

Čínská společnost se rychle mění, zvyká si na zábavní formát v televizi a začíná mluvit o rasismu. Číňané si stále musí zvykat na nezvyklost někoho, kdo mluví perfektně jejich jazykem, dokonce místním dialektem, ale má jinou barvu pleti. Kladou si otázku, kdo je to, jeden z nás nebo cizinec. Podobnou otázku si ale možná klade nejeden Čech, když slyší dvacetiletého Vietnamce nebo Číňana narozeného v České republice jak hovoří plyně pražským slangem. Toleranci k odlišnosti se musíme stále učit.

Cyklus rozhlasových fejetonů Tomáše Koukolíka Čína, jak ji příliš neznáme vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.