Chybami se učíme (i chybami těch druhých)

Většinová ("mainstreamová") média se sice zahraničním tématům nevyhýbají, ale vybírají ta hlučná, zajímavá, drásavá. Co chybí, je pohled zblízka a zejména analýza.

Chápu to. Většinová média chtějí obstát na trhu a chovají se reflexivně. Jako politické strany, upírající své zraky na momentální stav veřejného mínění. A většinovou veřejnost zajímá dění doma, na návsi (příp. na pavlači). Přitom to dráždivě konfliktní domácí dění reaguje i na reálné problémy. A ty konflikty často vyplývají z rozpaků, z bezradnosti nad jejich možným řešením. - Netvrdím, že bychom jinde našli hotové návody, ale pozorný pohled za humna by nám pomohl lépe rozumět aspoň povaze těch problémů.

Např. sousední Německo se potýká s integrací tzv. nových spolkových zemí. Nevím, nakolik je obecně známo, jak blízká je nám bývalá NDR sociálně i psychologicky. Německo je v tomto ohledu pokusným políčkem, laboratoří. - Nepopírám zajímavost německé zahraniční politiky vůči Rusku nebo USA, ale jeho důvěrná zkušenost s transformací postkomunistické společnosti je pro nás mnohem poučnější. Přesto ji ignorujeme. Mám alespoň ten dojem.

Podobně by nás mohl inspirovat pohled do domácnosti Poláků a Maďarů. Přes odlišnosti mezi nimi dvěma a mezi nimi a námi tu druhá polovina 20. století založila i řadu shod. Např. napětí mezi tzv. starými strukturami (ve společnosti i v jednotlivých lidských myslích) a vědomím nezbytnosti změn. Tak třeba otázka vyrovnání se s minulostí zní u nich i u nás (přiberme i Slovensko) v některých kontextech zcela identicky. Bylo by velmi zajímavé zjišťovat, zda a proč polskou a maďarskou ekonomiku tolik neohrozilo to, čemu říkáme tunelování.

A nejen nejbližší sousedé, ale i ta část Evropy, kterou pokládáme za rozvinutější, by nám mohla přiblížit - tedy učinit srozumitelnějším - nejeden problém, s nímž se neúspěšně potýkáme. Například zdravotnictví. Vnímat ho optikou konfliktu mezi jeho jednotlivými segmenty a ministrem nebo mezi ČSSD a ODS je perspektiva dosti zúžená. Celá moderní společnost si neví rady, jak zachovat tento potřebný, leč příliš nákladný servis. Otázka, jak s tím zápolí jinde, by nám pomohla vidět ty svízele aspoň s odstupem. Tedy i přistupovat k nim s větším rozmyslem.

Podzimní řádění dorostu z migrantů z islámských zemí z předměstí francouzských velkoměst je jev, který u nás zatím nemá obdobu. Ale podobné dnešní chování jejich vrstevníků, Francouzů jako poleno, nám už má co říci. Je to projev rozporu společnosti, která se v zájmu vlastního přežití má změnit, ale sama se té proměně zoufale brání. Podobně si ostatně počínají i němečtí odboráři, kteří odmítají nevelké prodloužení pracovní doby, zatímco jejich firmy sní o přesunu do zemí s levnější pracovní silou. Rozpor imanentní, tedy niterný, domácí, a přitom tragický, řekl bych. Snad abychom si položili otázku o smyslu odborového hnutí vůbec. Do jaké míry je zastáncem ponížených a urážených, anebo nástrojem seberealizace odborářských bossů, anebo retardační, čili brzdivou silou, která představuje neochotu společnosti k vlastní proměně. Odbory zřejmě mají všechny tyto tři funkce, ale není mi jasné právě ono "do jaké míry". Otázka v době sněmování naší nejmocnější odborové konfederace velmi aktuální.

Zkrátka: pohledy za humna by byly užitečné. Pomohly by nám vidět i rozumět. Naše sebezahleděnost čili provincialismus nám v tom brání. Uvítal bych více žurnalistické odvahy i jejího buditelského elánu, který by pomohl zájem o takovou perspektivu probouzet. Zatím mu konkurují dráždivé příběhy nebo jen epizody ze života celebrit našeho politického, hereckého, sportovního nebo kriminálního šoubyznysu.