Chiméry prezidenta Klause

První, co člověka napadne, je otázka, odkud to může prezident vědět. Má snad k dispozici nějaké důkladné průzkumy, které tento výsledek nevyvratitelně dokazují? Anebo tím prostě veřejnost připravuje na svou favorizovanou povolební alternativu, totiž sestavení velké koalice? Je dost možné, že ani jedna z těchto alternativ není pravdivá.

Pravděpodobnější se zdá být výklad, že prezident vyčerpal svou politickou energii i všechny nápady a prostě jen straší veřejnost nečekanými výpady ze své hradní "splendid isolation".

Věcný rámec prezidentova výroku je přehledný. Česká republika se v posledních letech potýká s problémy při sestavení většinové vlády. Podařilo se to roku 1992 pouze jednou, před čtyřmi lety, kdy ovšem měla vláda většinu pouhého jednoho hlasu.

Důvodem je skutečnost, že ve sněmovně má významné místo nesystémová, nebo dokonce protisystémová strana - komunisté. Ti se neúčastní sestavování žádné vlády a vládní většina se při běžné polarizaci politické scény hledá jen obtížně.

Prezident tedy nemá k dispozici žádné zvláštní průzkumy. Pouze varuje, že se bude opakovat situace z minulých let.

Z jeho slov lze vyčíst ještě něco. Obává se, že volby vyhraje levice a že sociální demokraté budou chtít vládnout menšinově s tolerancí KSČM. To on jako první ústavní činitel nebude chtít připustit, a proto doporučuje jako alternativu velkou koalici občanských a sociálních demokratů. Pokud sleduje takovou úvahu - a všechno tomu nasvědčuje - pak lze leccos namítnout. Nikde není psáno, že se po volbách nepodaří sestavit běžnou většinovou vládu. Ve hře je zcela pravděpodobná možnost, že některá z velkých stran vyhraje relativně velkým rozdílem, řekněme o pět procent. Do sněmovny se dostanou i dvě menší strany, tedy lidovci se Zelenými. Pak může vzniknout koalice s dostatečně bezpečným mandátem. Tento scénář zatím platí i podle průzkumů veřejného mínění. Proč tedy předem propagovat méně kvalitní variantu?

Je očividné, že se tu prezident míchá do volebního boje. Přitom vystupuje jako samostatný hráč a nesleduje prospěch své někdejší strany, tedy ODS. Velká koalice by jen velmi těžko mohla prospět společnosti. Byla by jen málo výkonná a pohledem k německým sousedům se můžeme poučit, jak těžko se domlouvá byť jen na mírných reformách penzí či zdravotnictví.

Mohla by mít smysl pouze v tom okamžiku, kdyby chtěla změnit volební systém na většinový. Tato konstrukce je ovšem hodně krkolomná. Aniž si můžeme být jisti, že volby skončí patem, už vymýšlíme nový styl vládnutí, který by zajistil, jak se patu vyhnout příště.

Přitom vedení někdejší Klausovy strany takový postup výslovně odmítá a považuje za naprostou chiméru dohodu o změně volebního systému. Jak říká místopředseda ODS Petr Nečas: při změnách volebního systému nejde socialistům věřit.

O tom, že prezident chce svými intervencemi především zvýšit svou vážnost, svědčí také jeho prohlášení o tom, že nepřipustí menšinovou vládu ČSSD. Pokud ale sociální demokraté vyhrají volby, nemusí se ho Jiří Paroubek vůbec na nic ptát. Ústavní zvyklostí se stalo pověřit sestavením vlády šéfa vítězné strany. Designovaný premiér pak není povinen prezidentovi vysvětlovat, jakou bude mít jeho vláda podporu ve sněmovně.

Klaus pak může nejvýš vyvolat ústavní krizi, nic víc. Prezident doporučuje možnosti, které nemají s hlavní linkou politického provozu příliš společného. Je to nepříliš povzbudivý konec dříve schopného politika.

I když s tím sociální demokraté nesouhlasí, Klaus se pozitivním způsobem zapsal do dějin svou ekonomickou transformací. Řídil úspěšnou vládu a zabránil konfliktům při dělení Československa. Nepatří k jeho nejmenším zásluhám, že byl nadšeným propagátorem ekonomické svobody.

Jenže jeho kariéra se zlomila. Prohrál v řadě troje volby za sebou - i když přinejmenším v druhém případě v roce 1998 to byla čestná porážka. Jeho politika se stávala stále víc radikálnější. Vrcholem bylo vsadit na averzi k sudetským Němcům v roce 2002.

Klaus zažil zmrtvýchvstání, byl zvolen prezidentem. Jde však o to, že politik na Hradě není tím bývalým Klausem z počátku devadesátých let. Přirovnání nabízejí poslední události v Maďarsku. Druhé volby za sebou tam prohrál šéf pravice Viktor Orbán. Muž, který významně přispěl k obnovení maďarské demokracie a čtyři roky byl premiérem, se stal pro většinu občanů hlavním důvodem, proč není možné volit pravici. Bývalí koaliční partneři předem říkali, že do jeho vlády nepůjdou. Jeho krorky byly nevypočitatelné a soupeří mu pro jeho konfrontační styl přezdívali "strašidlo maďarské demokracie".

Představme si, že by se tento dříve úspěšný a dnes nesnesitelný politik stal prezidentem. Se zadostiučiněním a bez jakékoli odpovědnosti by prosazoval své okamžité nápady. Vůdčím motivem by bylo získat zpět ztracený kredit.

Jde pochopitelně o spekulaci, nikdo nemluví o tom, že by se Orbán chtěl stát prezidentem a málokdo by ho za prezidenta chtěl. Spekulace však otevírá otázku: jak se od vymyšleného prezidenta Orbána liší skutečný prezident Klaus.