Chanele

Otec Mojžíš (Mozes) Drumer byl truhlář, maminka Blanka (rozená Eizenbergerová) se starala o rodinu, domácnost a malé hospodářství. Drumerovi měli pět dcer: nejstarší Markétu, pak Jenny, Lenku, jako čtvrtá přišla Helena a nakonec Fanynka-Fejgele. Doma se mluvilo jidiš, česky se děti učily až ve škole, od kantora Josefa Hájka, pocházejícího ze Všetat.

V polovině třicátých let Fanynka zemřela, těžce nemocná matka ji přežila jen o několik měsíců. Protože se v Roztoce i v Iršavě špatně hledala obživa, odjely Heleniny sestry Markéta a Jenny ještě před válkou do Belgie, kde pracovaly jako služky.

Roku 1939 anektovali Podkarpatskou Rus Maďaři a o dva roky později odešla z domova do Budapešti i sestra Lenka. Helena zůstala jen s otcem a babičkou, žili v dnes jen obtížně představitelné chudobě. Protloukali se do jara 1944, kdy Maďarsko obsadila německá armáda. Od dubna museli Židé nosit hvězdu a začali je svážet do ghett.

„Brzy po okupaci pro nás přišli. To už jsme se dozvěděli, že četníci a Němci chodí od vesnice k vesnici, mají seznamy a berou všechny Židy. Nebylo kam utéct, báli jsme se. Tatínek sice říkal, že bychom mohli utíkat do lesů, ale kluky, kteří to udělali, stejně pochytali. Přivezli je hrozně zřízené.“

Drumerovi byli zatčeni v dubnu 1944 a deportováni přes Iršavu do ghetta v Mukačevě. V polovině května byli zařazeni do transportu do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.

Transportů z mukačevského ghetta, sestavených z dobytčích vagonů, bylo celkem devět a v nich 28.857 lidí. Helenina babička v ghettu zůstala. „Nikdy jsem se nedozvěděla, co udělali s těmi starými lidmi, kteří se nemohli hýbat. Děsí mne představa, že je možná pohřbili živé.“

Krátce po příjezdu do Birkenau viděla Helena naposledy otce Mojžíše Drumera: „Do smrti na to nezapomenu. Nevím, v které skupině tatínek stál, ale zřetelně jsme se dívali jeden druhému do očí, tak jasně, jako by mi chtěl něco říct. A už jsme museli pryč, rozloučili jsme se jen tím pohedem… Ale za ten pohled jsem byla vděčná.“

Helena byla z Osvětimi deportována do pracovního tábora Krakov-Plasów, poté znovu do Osvětimi a nakonec na práci do Německa.
Po válce se spolu se sestrou Lenkou přestěhovala do severočeských Teplic.

„Bála jsem se někomu říct, že jsem Židovka a že jsem byla v koncentráku. Bylo to strašně těžké. Bála jsem se, že když to řeknu, budou na mně zlí nebo mě prostě nevezmou mezi sebe. Byla to taková těžká skvrna na člověku.“ V létě 1949 přesídlila do Prahy, kde žije dodnes.

Zvláštní kapitola je jejímu osudu věnována i v knize „Zdálo se, že Bůh je hostejný“ – publikace zachycuje deset židovských osudů, opírá se o cyklus Příběhy 20. století a před několika týdny ji vydalo nakladatelství Radioservis.