Čeština podruhé
Nestává se běžně, že si poslanci osvojí znění zákona vráceného Senátem. V případě pozměňovacího návrhu poslankyně Ivany Levé, se kterým se v březnu většina sněmovny ztotožnila, si ovšem zřejmě dodatečně poslanci uvědomili, že by češtině "spisovností ze zákona" prokázali medvědí službu.
Mezi přednosti češtiny patří, že se neustále vyvíjí a že je v různých vrstvách společnosti či v různých regionech schopna zrcadlit odlišný, například generační životní styl anebo třeba místní kolorit. Není užitečné přikazovat některým médiím v některých segmentech vysílání konzervaci jazyka v jeho aktuální spisovné formě, když nelze odpovědně říct, zda by to češtině prospělo či ublížilo. Lépe než kdokoli z našich zákonodárců vystihla jádro problému Ludmila Uhlířová z Ústavu pro jazyk český, když na okraj vzrušené diskuse upozornila, že důležitější než spisovnost je kultivovanost jazyka. Kultivované vyjadřování pochopitelně uzákonit nelze, protože je spíše darem než osvojenou dovedností.
Povšimněme si, kolik nekultivovaného nevkusu, nekompetence či arogance zazní spisovně z médií od lidí formálně vzdělaných a vysoce postavených, jak umějí být někteří lidé spisovně sprostí či nezdvořilí a jak další spisovně lžou, a pak se ptejme, zda naši komunikaci skutečně ohrožuje právě některý prostořeký moderátor. Ostatně i poslankyni, která chtěla zákonem bránit češtinu, nerozplakal nějaký moderátor slangovou češtinou, ale spisovně hovořící senátor, který se nekorektně zaštítil citací klasika, zvýrazňujícího kdysi expresivním výrazem svou pointu. Citace byla zlomyslná, Karel Čapek se musel obrátit v hrobě, nicméně když poslankyně osuší slzy, měla by nahlédnout, že by bylo chybou češtinu regulovat. Jsouc svobodná, vydává svědectví o těch, kdo mluví.
