Cesta amerického prezidenta Bushe na Blízký východ

9. leden 2008

Kdo v těchto dnech chtěl přijet na návštěvu do Jeruzaléma, mohl být zklamán. Během třídenní návštěvy amerického prezidenta George Bushe byla ubytovací kapacita tohoto města řádně vyzkoušena.

Jen Bushův tým sám o sobě obsadil asi tisíc pokojů v hotelu Král David a dalších budovách v okolí, a také izraelská policie musela pronajmout dalších několik tisíc lůžek pro policisty, kteří přijeli z jiných částí země strážit zdárný průběh americké návštěvy. Sám americký prezident si sebou přivezl nejen mnoho lidí, ale třeby i stovky faxů, zásobu vody, operační sál a také několik vrtulníků, kterými se bude přemisťovat například do palestinského Ramalláhu, ale také do křesťanských míst, jako je Betlém a Kapernaum, která chce jako věřící křesťan navštívit.

Jeho cíle jsou však samozřejmě zejména politické. V Izraelii a Palestinské autonomii má americký prezident za cíl zejména podpořit ty vůdce, na které hodně vsadil ve své snaze o uzavření vleklého konfliktu. Jedná se o palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a izraelského premiéra Ehuda Olmerta. Zdá se však, že většina zdejších komentátorů je v tomto ohledu velmi skeptická. Především zdůrazňují, že jak Olmert, tak Abbás jsou slabí vůdci, kteří mají velmi malou šanci něco prosadit, zejména když se jedná o tak citlivé věci, jako je rozdělení Jeruzaléma nebo osud palestinských uprchlíků.

Kromě toho ani jeden z Bushových partnerů nemá svou politickou budoucnost jistou. Olmerta může smést už za dva týdny publikace zvláštní zprávy o jeho katastrofálním výkonu během války v Libanonu nebo také některý z jeho finančních skandálů. Abbás je na tom ještě hůře. Nejen že neovládá část vlastního území, tedy Gazu, odkud takřka denně odlétají střely na izraelská města, ale dokonce nemá moc ani nad ozbrojenci z vlastního hnutí Fatah, kteří se v uplynulých týdnech dopustili několika teroristických činů. Bush však trvá na tom, že stále je naděje na to, aby oba vůdci do konce roku uzavřeli dohodu o vzniku palestinského státu a nebo alespoň dohodu o jeho podobě.

Druhý důvod pro pochybnosti o úspěchu prezidentovy cesty souvisí se samotným Bushem. Ne každý je zcela přesvědčen, že on sám míní svou iniciativu z Annapolisu vážně. Podle mínění některých analytiků Bush prostě jen udržuje debatu o míru živou, a bude tak činit ještě přesně rok, než definitivně odejde z Bílého domu a celou věc předá příštímu prezidentovi. Optimisté soudí, že Bush se opravdu upřímě snaží o rozetnutí tohoto gordického uzlu, přinejmenším proto, aby po sobě na Blízkém východě zanechal uspokojivější dědictví než je současný Irák, ale to nečiní naděje na uzavření míru o nic realističtější, protože i tak zůstávají veškeré jmenované překážky, - a také mnoho dalších.

Uzavření palestinsko-izraelského míru pod americkou patronací by ovšem nejen pomohlo smýt iráckou skrvnu z Bushova prezidentského vysvědčení, ale také by mu usnadnilo jednání s dalšími spojenci na Blízkém výchdě. Ostatní arabské země totiž už dlouhou dobu úspěšně vytvářejí dojem, že vyřešení palestinského problému je klíčem k dalšímu uvolnění v celé oblasti. To je sice pochybné, ale jistě by takový vývoj Washingtonu usnadnil další život. USA totiž ve své snaze o udržení se v této tak důležité oblasti vstupují do velmi nebezpečného období.

Nejdůležitější otázkou současného Blízkého východu není stále ještě nerealizovaný palestinský stát nebo třeba nyní opět debatovaný osud Libanonu, ty jsou v nejlepším případě odvozenými problémy. Tou hlavní orientální záhadou je nyní další vývoj íránského jaderného programu. Jaderného Teheránu se ovšem nebojí jen USA a Izrael, ale také arabské sunnitské státy v jeho okolí. Ty už delší dobu s nelibostí sledují, jak se Írán čím dál více vměšuje do jejich záležitostí, jako příklad lze sloužit právě Irák a Libanon, ale i Palestina.

Írán geopoliticky těží z odstranění silného Saddáma Husajna, ale také třeba sebevražedné chuti Putinova Ruska čelit Americe kdekoli to jde a ještě na tom krátkodobě vydělat. Írán také samozrejmě hodně vydělal na tom, že v uplynulých třech letech silně vzrostly ceny ropy, jíž je Írán významným exportérem. Toho všeho si v Rijádu, Káhiře a dalších zemích pozorně všímají.

Arabští politici na rozdíl od mnoha evropských komentátorů a politiků dobře vědí, že pokud by Írán získal jadernou zbraň, jeho chuť diktovat celé oblasti by ještě podstatně narostla. A právě země, které George Bush v následujícím týdnu hodlá navštívit, tedy Kuvajt, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Egypt, mají eminentní zájem o odstranění íránského nebezpečí a čekají, s čím Bush přijde.

Problém je, že USA začínají působit poněkud mdle. Zejména po prosincovém uveřejnění šokující zprávy o údajném zastavení vojenského jaderného výzkumu v Íránu, které ovšem nikdo z arabských politiků nevěří, se postavení USA v oblasti zhoršilo. Americký prezident tedy přijíždí ujistit své arabské partnery, že je připraven se Teheránu postavit. Pokud ovšem arabské sunnistské státy udělají závěr, že Amerika je slabá, začnou se zařizovat po svém. Hrozí napřiklad to, že si samy začnou pořizovat vlastní jaderné zbraně. Alternativním, a vlastně pravděpodobnějším plánem je, že změní svou dosavadní jednoznačnou orientaci na USA a pokusí se spřátelit s dosud nenáviděným Íránem.

Takové kroky už lze zaznamenat i u nejvýznamnějších amerických spojenců, jako je Saúdská Arábie nebo Egypt. Například v závěru loňského roku do Káhiry na takřka týdenní návštěvu přijel vysoký íránský vyjednavač Alí Larindžání. Přitom je důležité zdůraznit, že oficiální kontakty mezi Egyptem a Íránem ustaly už takřka před třiceti lety, v toce 1979, kdy se Egypt rozhodl uzavřít mír s Izraelem a íránskou politiku naopak ovládli šíitští fundamentalisté. Právě nyní se tedy rozhoduje, jak budou karty v celé oblasti rozdány na mnoho let, ne-li desetiletí dopředu. Cesta George Bushe je tedy jednou z nejvýznamějších, které během svých sedmi preziddentských let podnikl. O tom, jak uspěl, se možná dozvíme již velmi brzy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio