Český fašismus 1922 - 1945

Základní informaci o české variantě hnutí se lze dočíst v první kapitole knihy Tomáše Pasáka Český fašismus 1922 - 1945 a kolaborace s ambiciózním podtitulem Nejobsáhlejší studie. Na téměř 500 stranách, doplněných fotografickou přílohou a obvyklým vybavením podobných publikací (soupisem pramenů a literatury, resumé, jmenným rejstříkem a seznamem zkratek), lze se s největší pravděpodobností dozvědět všechno, co je možné k danému (dodnes aktuálnímu) tématu napsat.

Autor knihy doc. Tomáš Pasák (6. 6. 1933 - 26. 10. 1995) svým životním osudem připomíná důsledky i osobní tragedie života v totalitním režimu. Teprve v roce 1990 byl rehabilitován na filozofické fakultě, většina jeho knih mohla vyjít až po roce 1989.

Kniha Český fašismus je podrobným popisem té stránky našich dějin, kterou každý národ na světě vytěsňuje z jungovského vědomí pod jeho práh, což v individuální i kolektivní psyché zakládá jen na další potíže, komplikace a poruchy.

Neradi se hlásíme k vlastnímu fašismu i nacismu (oba pojmy dodnes většina lidí z jakýchsi blíže neurčených příčin nerozlišuje) a neradi si přiznáváme své kolaborantství (přestože - jen pro příklad - s Francouzi jsme si v ničem nezadali, možná právě naopak). Téměř nikdo (jestli vůbec někdo) řekne při představování: Dobrý večer, dámy a pánové, jsem zatracený padouch. A jsem na to hrdý.

Národy obecně lnou spíše k hrdinským mytologiím nebo ke značně romantizovaným představám o své minulosti, v našem případě literárně vybásněné obrozenecké literatuře s alšovskými obrázky, což má nesporně kladnou ražbu pro další přítomnost coby základ budoucnosti. Těžko se budeme národně identifikovat s textem Jaroslava Haška o dobrém vojákovi Švejkovi s obrázky Josefa Lady. Nebo jinak řečeno, těžko budeme vydávat Jiráskovy Staré pověsti české s ladovskými ilustracemi. Se zcela správným instinktem cítíme, že z Bivoje bychom měli poručíka Duba, z Horymíra nadporučíka Lukáše a z kněžny Libuše roztomilou paničku, která se utíká k právě zmíněnému nadporučíkovi, neboť jí její muž, majitel pivovaru, moc nebaví.

Nic to nemění na tom, že jsme měli a máme svůj český fašismus, nacismus i kolaboraci. V našem případě přibližně půlstoletou, což je dostatečně dlouhá doba, předjímající délkou svého trvání a průběhem případnou dobu předpokládané rehabilitace, k níž samozřejmě vůbec nemusí dojít.

Náš současný svět je a teprve bude poznamenán americkou finanční krizí, z níž se jako první vzpamatují právě Spojené státy, zatímco malý stát (míněna Česká republika) se do ní může propadnout na nepříjemně dlouhou dobu. Z čehož ovšem plyne, že sociální napětí generuje radikální, anarchistická a sebezničující politická hnutí, s nimiž se už dnes (například v případě problému Romů) mnozí občané emocionálně a z důvodů, kromě jiného, značně egoistických identifikují.

Postačí k tomu krátký citát z knihy Český fašismus: "Rasismus se stal ideologickou základnou nacismu."

Co se týče pragmatismu a egoismu, lze opět citovat: "Součástí kolaborace s fašismem byl proněmecký aktivismus, který se projevoval nejenom v úzké spolupráci s Němci, ale také snahou získat podíl na moci v Protektorátu Čechy a Morava." Tato snaha se projevovala při realizaci protižidovských opatření, přičemž byla motivována hmotnými zájmy. Aktivisté brzo poznali, že "arizace je velkou příležitostí, na níž má být osvědčeno naše právo na svébytnost v našem českém hospodářském prostoru."

Prostá nenasytnost touhy po moci a majetku ovšem vyžaduje ozdobit podlost ušlechtilou myšlenkou a vyrobit k tomu i vznešený a úctyhodný prapor. A tak politický sekretář Háchovy prezidentské kanceláře Josef Kliment začal hlásat "návrat k obnově Svaté říše římské německého národa" a Emanuel Moravec počal blouznit a hřímat o "koncepci nového světa".

Kromě jiného patří panu politickému sekretáři i jiný zajímavý výrok: "Národ se omamuje Mou vlastí, Libuší a tak dále. Vůdcové mají strach, že se Beneš vrátí a bude věšet. To je k smíchu."

K smíchu, chce se dnes dodat, bylo snad všechno až do bitvy u Stalingradu a vstupu Spojených států do války.

Zhruba shrnuto, začátek konce kolaborace s Němci byl začátek kolaborace s komunisty, o čemž svědčí četní konfidenti gestapa, kteří plavně přešli s komunistickou legitimací do služeb StB.

Jen o jediném výroku autora knihy Český fašismus 1922-1945, silně pochybuji. "Zkušenost lidstva s fašismem byla draze zaplacena. Neofašismus a neonacismus v současné době je velkým varováním. 'Historia - magistra vitae' platí v tomto případě v plné míře."

Varování samo o sobě člověku ani lidstvu nikdy nestačí. Kdyby tomu tak bylo, už dávno by nastal nový Zlatý věk. Zkušenost totiž, jak známo i prokázáno, je nepřenosná. Což je užitečné při samotné reprodukci lidstva jako rodu (nebo zatím výjimečného vesmírného úkazu), ale naděje, že lidé přestanou - například - válčit je stejně pravděpodobná jako že z Blaníku vyrazí naši nadějeplní rytíři vedení svatým Václavem.

Média mocně přispívají k nebezpečné anihilaci skutečnosti a nepřenosnosti zkušenosti, jakkoli kruté a brutální.

To, co bude následovat, není anekdota, i když se historka týká humoru. Docela nedávno uvedla ČT1 německý film Tři sestry. Dramatický příběh z poválečného Německa. Americký důstojník se ožení s krásnou Freyou. Nejmladší Gudrun, mírně řečeno dívka poněkud volnějších mravů, vyprovokuje na svatbě skandál, zakončený prohlášením, že se rozhodla zasnoubit s černošským saxofonistou vojenské kapely. Americký ženich prohlásí v hádce s novomanželkou a nejstarší sestrou Norou, že do jeho rodiny černoch nesmí. Následuje hádka s dotazy, jak se lišila německá nenávist k Židům od americké k černochům, hádka zakončená tím, že novomanželka pláče a hajluje s výkřikem určeným manželovi v uniformě amerického důstojníka: Jawohl, mein Führer!

Celý příběh ovšem provází vyděračská aféra. Bývalý příslušník SS vydírá nevěstu, protože je majitelem jejích kompromitujících fotografií s Goebbelsem. Sestry, aby zachránily jednak nevěstu, jednak jejího budoucího manžela, plánují chladnokrevnou vraždu, k níž nedojde, protože zasáhne bývalý vězeň koncentračního tábora a fotografie i negativy zlikviduje. V magazínu s televizním programem se dočteme: "22:55 Tři sestry (německý film ) KOMEDIE".

Pokud žurnalisté, byť ti, kteří připravují anonce na televizní pořady, přistupují ke své profesi takhle čile, mohli bychom k anonci na film Titanic napsat: "Veselohra o zábavném potopení výletního parníčku. V závěru, ve scéně jako vystřižené z němé grotesky (připomeňme si umění velkého Charlieho Chaplina) dojde k rozpustilému dovádění několika stovek pasažérů ve vlnách ledového oceánu."

Z čehož bychom také mohli vyvodit historickou zkušenost. Jen nevím jakou.