Protektorát bez cenzury a škrtání, v ohrožení života. Válečný deník historika Jana Slavíka

„Zásadně nečtu, co jsem dříve do bloku napsal. Snad se tam najdou gramatické, slohové i logické ,perly‘, ale při záznamech nechci být ovlivňován staršími svými diagnózami. Až po skončení války, dožiji-li se toho, [přečtu si], co jsem denně vrhal na papír bezprostředně bez velikého přemýšlení. Co píši, je okamžitá reakce na zprávy a dojmy,“ zapsal si Slavík v metodické glose 11. květnu 1940. 

Slavíkův válečný deník je u nás jedním z mála projevů této literární formy z nebezpečného období nacistické okupace.

Strojopis obsahoval deníkové záznamy od října 1939 do května 1945. Některá období deníkové záznamy nezachycují, například extrémně nebezpečnou dobu heydrichiády v květnu až září 1942.

V době, kdy bylo oznámeno vyhlazení Lidic, vytknul Slavíkovi jeho syn, že svými zápisky ohrožuje celou rodinu, a požadoval zničení deníku. O tom, jak historikovi na těchto komentářích záleželo, svědčí to, že na oklamání rodiny spálil deníky ze svého mládí a z období první světové války.

Čtěte také

Jaký byl život za socialismu? Sladký i trpký, ukazuje série pořadu Ex libris

V dochovaném deníku z protektorátu se tak dočteme, jak ho zklamalo jednání československých spojenců Anglie a Francie, a tento postoj změnil až po pádu Francie a příkladném odporu britského impéria. V častých komentářích k oficiálnímu protektorátnímu tisku odhaloval lži a demagogie.

Jednotlivé rukopisné bloky Slavík hned po dopsání ukrýval za pomoci historiků Jaroslava Charváta a Emanuela Janouška v archivu Národního muzea a archivu ministerstva zemědělství.

Dvě pasáže ze začátku války otisklo v létě 1945 Svobodné slovo, ale další pokračování vedoucí představitelé národně socialistické strany zarazili „s ohledem na Západ i Východ“.

Poválečný strojopis deníku editor Jaroslav Bouček našel v pozůstalosti novináře Václava Chába, uložené v archivu Národního muzea v Praze.

Temperamentní dějepisec

Historik Jan Slavík (1885–1978) byl jednou z nejvýraznějších osobností českého dějepisectví v meziválečném období. Od mládí se věnoval problematice ruských dějin a jeho studie založené na srovnání ruské revoluce s průběhem a výsledky předcházejících revolucí trvale obohatily historickou vědu.

Čtěte také

Byly mladé, byly statečné a chtěly bojovat proti nacistům. Ženy na frontě

Odmítal koncepci dějepisectví, která studuje historii pouze za účelem zjistit, „jak se to skutečně stalo“. Byl společensky angažovaným vědcem, který se snažil programově začlenit přítomnost do procesu poznávání minulosti a na základě srovnávací metody objasnit historické zdroje i budoucí perspektivy současných společenských konfliktů.

Podnětný Slavíkův přístup se projevil zejména v knihách Lenin (1934) a Leninova vláda (1935). Ruské revoluci věnoval Slavík i obsáhlou publicistickou činnost.

Čtěte také

Zapomenuté bitvy 2: Hon na banderovce, spory s henleinovci, střety o Těšínsko a další

Zároveň Slavík výrazně zasahoval do otázek smyslu a pojetí českých dějin jako nejvážnější oponent svého učitele Josefa Pekaře a kritik pozitivistické faktografičnosti Gollovy školy z pozic sociologického výkladu dějin, který podal Max Weber a u nás T. G. Masaryk.

Jako temperamentní publicista Slavík často vstupoval do politických debat. Ve třicátých letech vystupoval proti nastupujícímu fašismu a hájil československou politiku před výpady Henleinovy strany, po válce protestoval proti zavádění nových totalitních metod, což mu vyneslo zatčení v únoru 1948 a dlouhodobé umlčení, které trvalo, s výjimkou období Pražského jara, až do jeho smrti.