Krupař: Ukrajinci jsou strašně utahaní. Znám vojáka, co si přeje, aby přišel o nohu a mohl z fronty

15. červen 2026

Po masivním ruském útoku na ukrajinské hlavní město vypukl požár v klášteře Kyjevskopečerské lávry. Terčem útoku byl v noci také Charkov. „Je to studená sprcha po posledních týdnech zpráv o tom, jak se Ukrajině daří a jak se Rusko pomalu málem rozpadá. Masivní útoky s vírou v brzké ukončení války podle mě silně zatřesou,“ říká v Interview Plus fotograf Stanislav Krupař, který se na ukrajinskou frontu často a opakovaně vrací.

„Vrátil jsem se z Ukrajiny před dvěma týdny a od té doby ve mně narůstá vztek větší než na Ukrajině samotné. V posledních týdnech se tady objevují zprávy, že Rusko je skoro na kolenou a že se Ukrajině daří výborně. Já jsem byl ale svědkem jiných obrázků,“ zdůrazňuje Stanislav Krupař a pokračuje:

Čtěte také

„Ukrajina útočí na cíle v Rusku a na okupovaných územích drony s doletem několik stovek kilometrů, to je pravda. Bohužel pravdou je také to, že válka je zrcadlová a stejné útoky probíhají i na ukrajinském území.“

Navzdory optimistickým analýzám na frontě stále umírají lidé a ničí se infrastruktura. Mezi lidmi roste únava a frustrace. Přehnané naděje tak podle Krupaře mohou způsobit naopak velké rozčarování a pokles zahraniční podpory bránícímu se státu.

„Konflikt je na dlouho, je vyčerpávající, a pokud se budeme chlácholit falešným optimismem, tak nás čeká jenom ohromné rozčarování,“ domnívá se. „Lidé jsou unavení, umírají, je velký problém s dezercemi a nikdo se stále nechce vzdávat. Neřekl bych, že se to od situace třeba před rokem radikálně proměnilo, ale lidé jsou vyčerpaní.“

Čtěte také

Na pokraji sil jsou zejména vojáci, kteří obraně země obětují své životy i veškerý čas a přežívají na frontě v náročných podmínkách bez možnosti odpočinku nebo naděje na změnu.

„Třicetiletý kluk, který je v armádě desátým rokem, nemá nejmenší naději na to, že by svůj způsob života mohl někdy změnit. Bojuje, vrací se, kolem něho umírají lidi,“ popisuje Krupař. „A jeden den se mi na jaře svěřil, že má jediný sen, a to že mu dron utrhne nohu nad kolenem, aby se mohl definitivně demobilizovat, aby mohl v životě něco zažít a aby měl soukromý život a naději na něj.“

Kozácké furiantství

Víru Ukrajinců částečně posilují dobré zprávy z fronty, podle Krupaře ale i ony bývají pod vlivem chvály ukrajinské armády částečně zkreslené. Není například pravda, že by se ruská armáda neposouvala, ba naopak se pomalu blíží ke strategickým pozicím okolo města Kosťantynivka a daří se jí infiltrovat i území, která byla mezi ukrajinskými vojáky považována za bezpečná.

Čtěte také

Naopak opatrní jsou k evropským slibům a mediálním přestřelkám představitelů států.

„Vojáci, jejich příbuzní a civilisté každý den umírají strachy, co se kde zmrší. Ukrajinská společnost je strašně utahaná, ale zároveň v sobě má takové kozácké furiantství a do toho třeba zapadají vtípky Volodymyra Zelenského, ale to je všechno pěna dní,“ uzavírá Krupař.

„Strašně by si přáli být součástí Evropské unie, ale zatím je to všechno ve srovnání s jejich perspektivou, že se nedostanou ani do města, strašně vágní. Únava a zkušenost s evropskými sliby dělá svoje. To, co rozhoduje, jsou úspěchy na frontě.“

Co potřebují ukrajinští vojáci na frontě od své vlády? Jak působí na ukrajinskou veřejnost fotografie známého kyjevského kláštera v plamenech? A jak se změnila politická a společenská situace v Rusku? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.

autoři: Petr Vizina , esta
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.