Český diplomatický trapas

Nové patrony do pušek, které se tehdy ještě musely před zasunutím do hlavně zuby vytrhnout z ochranného pouzdra, prý Britové schválně namáčeli do prasečího a hovězího tuku, aby svoje vojáky donutili porušit náboženské zákazy. Fámu už se nepodařilo zastavit. Podobně jako nepotvrzenou informaci o zabití pražského studenta Martina Šmída, která v listopadu 1989 dostala Československo do ulic a smetla komunistický režim.

Do stejného soudku patří i informace středečních Lidových novin o tom, že premiér Vladimír Špidla byl během své návštěvy Slovenska zaskočen textem společného dopisu německého a polského prezidenta, v němž, podle dalších neoficiálních informací, Johannes Rau a Alexander Kwasniewski hodlali odsoudit poválečný odsun sudetských Němců z Československa. Příští pondělí prý se měl tento text projednávat v Budapešti na zasedání zemí visegrádské čtyřky. A premiér Špidla hned nato nejenom že potvrdil existenci tohoto textu, ale přidal i to, že o něm telefonicky informoval prezidenta republiky a sdělil mu, že "ten text považuji za nevyvážený a že k němu mám značné výhrady". A prezident?

Ten pro jistotu neřekl vůbec nic. Pro zvyklosti evropské diplomacie doby rozšiřování Evropské unie je přitom nemyslitelné, aby se podobné prohlášení vytvářelo za něčími zády - tedy o České republice bez konzultací s českými představiteli. Je známo, že polský i německý prezident se několikrát pokoušeli Václavu Klausovi navrhnout myšlenku společného politického prohlášení, které by ještě před vstupem do Evropské unie smetlo otázku vysídlení, odsunu a vyhnání ve Střední Evropě jednou provždy ze stolu.

Je známo i to, že s ohledem na české vnitropolitické poměry se prezident rozhodl na žádnou z podobných myšlenek nereagovat. Jak riskantní téma to je, ukazuje i hysterická nevole proti místopředsedovi vlády Petru Marešovi, který si dovolil opatrně navrhnout odškodnění alespoň pro několik stovek Čechů německého původu, kteří nikdy, ani na vteřinu, nepřestali být československými občany, a přesto byli po desítky let občany druhé kategorie.

Mezi nimi je i řada antifašistů, jejichž jediným hříchem bylo, že se v Československu narodili německy mluvícím rodičům. Nedávno jednohlasně přijatá rezoluce Sněmovny, potvrzující, že o odsunu se nikdy s nikým česká politická scéna bavit nebude, je podobně silným vnitropolitickým varováním komukoliv, kdo by se snažil vnímat i širší, evropský pohled na celý problém. Nemohlo být lepšího a výchovnějšího příkladu, než středeční tisková konference polského prezidenta Alexandra Kwasniewského.

S úsměvem nejprve poblahopřál Čechům k tomu, že mají zřejmě nejlepší rozvědku na světě, když vědí, co v údajné deklaraci bude ještě před tím, než se o ní jedná a než je podepsána. Potom, už bez úsměvu, prohlásil, že Češi nemají sebemenší důvod k tomu, aby byli pobouřeni. Text prohlášení obou prezidentů vyzývá k zahájení evropského dialogu o problému vysídlení a vyhnání.

Tento dialog musí být společným dílem a měl by zdokumentovat všechny procesy vysídlení a vyhnání menšin tak, aby i dnešní generace pochopily příčiny a historický kontext tohoto problému. Dialog je třeba vést v duchu společné Evropy. Každá země má, samozřejmě, právo vzpomínat na utrpení svých lidí, ale to nikdy nesmí vést k obviňování jiných zemí a vznášení nároků. O České republice ani slovo.

Ani ten sebemenší důvod k české nevoli. Tentokrát, zdá se, rychlé zveřejnění skutečného textu společné deklarace polského a německého prezidenta zabránilo zcela zbytečnému výlevu vášní na české straně. To, co přesto zůstává, je pachuť diplomatického trapasu.