Česko na okraji dluhové pasti
Ještě se nic nevratného neděje. Ještě je možné dokonce i zvyšovat státní dluh, aniž by republice hrozilo akutní nebezpečí státního bankrotu. Ministr financí Janota to logicky hodlá udělat právě teď, kdy se situace na finančních trzích zlepšila, protože se státy eurozóny dohodly, že pomohou zadluženému Řecku. Janotovi úředníci počítají s tím, že země jako je ČR, jejíž bilance není na první pohled alarmující, si na uklidněném trhu bude moci půjčit relativně levně. A tak chystají zahraniční emisi státních dluhopisů ve výši jedné miliardy eur.
Pro letošek ministerstvo počítá s půjčkami v celkové výši 280 miliard korun. V příštím roce ale bude pro financování zdejšího života na dluh už potřeba 306 miliard a v roce 2012 to bude 313 miliard. Abychom si ty všechny sumy dovedli lépe představit, tak už loni připadal na každého Čecha včetně novorozeňat státní dluh ve výši 112 tisíc.
V číslech, která jsou směrodatná pro posuzování finanční situace státu, to nicméně není tak hrozivé, jak by se mohlo zdát. V poměru k hrubému domácímu produktu se sice státní dluh za posledních dvacet let zdvojnásobil a poroste i dál, ale podle Janotových výpočtů do roku 2012 ani ne o tři a půl procenta. Tedy z letošních předpokládaných 38,6 procenta na 42 procent HDP. Pořád ještě bychom se tedy bez problémů vešli do jednoho z klíčových maastrichtských kritérií, kterým je, že veřejný dluh nesmí být větší než 60 procent HDP.
To vše ovšem za předpokladu, že se podaří vývoj dluhu, aby se tak řeklo, „udržet pod kontrolou“. Což například předpokládá, že se nebudou zvyšovat výdaje tak, aby si bylo nutné půjčovat víc. A že, jakmile se ukáže, že byl odhad hospodářského růstu příliš optimistický, začne se okamžitě šetřit.
Větší problém bude mít ČR s deficitem státního rozpočtu. Ten by podle maastrichtských kritérií neměl být větší než 3 procenta HDP. Loni byl vyšší skoro dvakrát. V nejbližších letech by nicméně měl být rozpočtový schodek na tříprocetní hranici snížen, jak to slíbila vláda v konvergenčním plánu, který poslala do Bruselu. Aby to tolik nebolelo, má ČR naštěstí možnost si pořád ještě půjčovat. Když přitom ale zároveň neudělá nezbytné reformy, má téměř jistotu, že se její státní dluh vymkne kontrole. A do pěti, nejpozději patnácti let, bude perspektiva státního bankrotu reálná. Což není, jak může každý vidět na příkladu Řecka, Maďarska nebo Pobaltí, věru nic odtažitého, co by se lidí netýkalo. Přesně naopak.
Chce-li se tedy Česko takové perspektivě vyhnout, musí se zdejší politici dohodnout na reformách do budoucnosti neudržitelného důchodového, sociálního a zdravotního systému. Neudržitelného proto, že se nedá financovat, aniž by se neprohluboval schodek státního rozpočtu. Nedá se financovat ani za předpokladu, že začne hospodářství zase růst. V tom případě by totiž zdejší vláda měla udělat všechno pro to, aby začala nynější dluhy konečně splácet.
V uplynulých letech, kdy rostlo hospodářství až o 7 procent, jsme toho schopni nebyli. Schodek byl sice menší, ale do přebytku se státní finance nikdy nedostaly. To se, jakmile krize skončí a nastartuje konjunktura, rozhodně nesmí opakovat. Tentokrát už by totiž šlo opravdu o hodně.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka