České předsednictví bez Lisabonské smlouvy

Jinými slovy proto, že Ústavní soud odložil její projednávání na žádost prezidenta o dva týdny. V původním termínu, kterým měl být 10. listopad, bude totiž Klaus na návštěvě v Irsku a chce být mermomocí u toho.

Tohle ovšem mohl Topolánek předvídat a když už se rozhodl jít - jak ukázalo jeho nedělní rozhodnutí kandidovat na předsedu ODS- do střetu s jejím čestným předsedou čelem, mohl se už rovnou pokusit, pokud myslí vážně své údajné odhodlání bojovat zároveň o evropskou orientaci své strany, o vyjasnění jejího vztahu k Lisabonské smlouvě alespoň v parlamentě. To, že smlouva už měsíce leží u Ústavního soudu, kam ji poslali senátoři, totiž nevylučuje, že by se jí snad nesměla zabývat dolní komora.

Jiná věc je, že i kdyby ji poslanci ratifikovali, - a po nich eventuálně také senátoři- může ji prezident poslat k Ústavnímu soudu znovu a tak ji opět zablokovat. Na to upozorňuje například bývalý poslanec Josef Ježek. Nejde tedy o to, že by Topolánek snad mohl do konce roku realisticky prosadit ratifikaci Lisabonské smlouvy, i kdyby ji teď sněmovna začala projednávat. Určitě by ale mohla jeho vláda přispět k ozřejmění toho, kdo je v parlamentě pro a kdo je proti. Pak by méně vadila i skutečnost, že v době svého předsednictví bude ČR vyjednávat s Irskem o jeho dalším vztahu k Lisabonu, ale sama se vystaví podezření, že nemá v této otázce jasno. Obvyklá námitka českých politiků, že proces ratifikace není u konce například ani u našich sousedů v Německu nebo v Polsku, totiž neobstojí: v obou zemích existuje, na rozdíl od České republiky, ohledně ratifikace jasný politický konsensus a její dokončení zdržují překážky spíš procesního rázu.

O Lisabonské smlouvě se v příštích dnech u nás nicméně mluvit bude- ovšem především v negativním smyslu. Zítra hodlá občanské sdružení eStat.cz, které má blízko k ODS a jehož cílem je zeštíhlení státní správy, například předat svou letošní antibyrokratickou cenu "lidu Irské republiky". Poprvé ji předloni dostal Václav Klaus- a to za svůj "celoživotní přístup". Loňským nositelem je Martin Říman za boj proti regulacím v podnikání. Jménem "irského lidu" tady má zítra letošní ocenění této organizace převzít irský podnikatel Ganley, který mamutí protievropskou kampaň, plnou nepravdivých tvrzení, před irským referendem zaplatil. Lisabonskou smlouvu označuje Ganley, který v létě navštívil prezidenta Klause v Lánech, za "hluboce protidemokratický dokument". Prý "předává moc do Bruselu a nedává občanům žádnou možnost mít vliv na politiky".

Ve skutečnosti jde spíš o pravý opak: Lisabonská smlouva umožňuje unii pružnější rozhodování mimo jiné i tím, že prohlubuje princip subsidiarity, to znamená zbavuje ji pravomocí všude tam, kde je mohou lépe zastávat jednotlivé státy. Na tom rozhodně není nic usurpátorského.

Otázka, na kterou by si česká vláda měla před svým předsednictvím odpovědět, zní teď stručně: Co chce, aby bylo s EU dál? Nejde totiž jenom o to, že Lisabonská smlouva měla přinést EU vrcholné politické představitele, v čemž mnozí vidí jen další bujení bruselské byrokracie. Především měl tento dokument umožnit Evropě hlubší politickou a hospodářskou integraci, bez které se kontinent z globálního pohledu může v dnešním světě ocitnout brzy na okraji.

Prezident Klaus trvá na stanovisku, že EU vzešla z úsilí o volný pohyb zboží, služeb a osob, což jí stačí a nic jiného nepotřebuje. Podle jejích otců-zakladatelů jde ovšem od začátku o projekt mnohem hlubší, založený na víře v základní morální principy a na přesvědčení, že státy spolu mohou žít v míru, mohou společně usilovat o blahobyt, protože všechno dá řešit jednáním. Jenže jednání má své meze. A když opakovaně vede do slepé uličky, jako to teď hrozí Lisabonské smlouvě a předtím se to stalo s euroústavou, myslitelné jsou i jiné varianty. Už ne dvoj- či třírychlostní unii, která je vzhledem k Schengenu nebo k euru de facto realitou už dnes. Padají i -zatím neoficiální- návrhy, založit Unii na základě stručné a jasné euroústavy úplně znovu. Kdo ze současných členů EU bude chtít, může se stát zakládajícím členem. Kdo ne, může si vybrat privilegované partnerství. Tedy statut, který dneska nabízí EU například Turecku. Jedno je totiž zřejmé: současná stagnace a nerefromovatelnost EU ji ohrožuje v samotných základech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .