Česká kotlina obětí podivné hry

Jedná se o sudetoněmecké téma; to je komplexem, který v nově uspořádané Evropě mnohdy vede k iracionálním reakcím. Mnozí, jako například pan prezident, jej využili k dosažení vlastních cílů, když hráli na rádoby národní notu. O motivaci prezidenta Klause, jeho poradců a kanceláře lze ale pochybovat. Vyjednání takzvané výjimky bylo směšné: vlastně připomínalo uražené dupnutí dítěte, které se vzteká, když není po jeho, a s nějakým státnickým krokem nemělo nic společného.

Prezident se ve svém boji, dejme tomu doposud vedeném v mezích čestnosti, na poslední chvíli odhodlal k pouhému populistickému řečnění. Nelze mu ani věřit, že své "výjimky" myslel vážně, jinak by se totiž sám, spolu se svým týmem, usvědčoval z neznalosti toho, oč kráčí ve věci Listiny základních práv EU a v evropském právu vůbec. Obava z jakýchkoliv revanšistických snah sudentských Němců je ve své podstatě směšná. Strašilo se tím, že by se tak stalo na základě Lisabonské smlouvy a Listiny základních práv EU.

Tato myšlenka bez nějaké hlubší argumentace je zcestná už jen proto, že Listina nezakládá žádná nová práva, pouze katalogizuje práva již platná, nehledě na to, že právo Evropské unie se netýká vlastnických vztahů ve členských státech. Lidé strašící tímhle národním traumatem toho zřejmě neví mnoho o evropském právu, natož o principu retroaktivity. Vtipné je, že Lisabonská smlouva také zakládá fakt, že Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku čehož bude pro Unii závazná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který již jednou majetkové nároky sudetských Němců odmítl. Kromě toho, co by asi Evropskou unii vedlo k tomu, aby nerespektovala zmíněný judikát a riskovala tak i v dalších státech majetkoprávní chaos?

Nadšení, které mezi některými občany Klausovy výjimky vyvolaly, lze vysvětlit strachem pramenícím ze špatného národního svědomí z událostí před šedesáti lety, které již stačily vstoupit do paměti národa; je ovšem třeba rozlišovat mezi morálkou a právem. Ačkoliv z morálního hlediska může být celá záležitost odsouzeníhodná, dle platného českého práva se v případě sudetské otázky jedná o zákonně nabytý majetek. Je těžké si představit českého nebo evropského soudce, který by nectil princip právní jistoty.

Takzvané "Klausovy výjimky" nebudou mít prakticky žádné důsledky, vzhledem k tomu, že se Česká republika pouze připojí k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království. Ten si ovšem nestanovuje za cíl vést k odlišnému uplatňování Listiny ve srovnání s ostatnímu členskými státy Unie; je jen potvrzením platnosti již dávno platných principů.

Na druhou stranu, celá záležitost ohledně "výjimek" mohl být od Klause promyšlený strategický tah, protože svým postupem opět upevnil pověst České republiky jako nespolehlivého, nepříliš věrohodného partnera, věčně euroskeptické země, která přichází s uměle vytvořenými problémy. Pro odpůrce evropské integrace to jistě byla dobrá zpráva. Je ovšem zapotřebí uvědomit si i závažný vnitropolitický dopad celé věci. Klaus si o výjimky řekl sám, z vlastní vůle, bez jakéhokoliv posvěcení vlády nebo parlamentu. Nastává principielní problém, kdy jeden muž rozhoduje o věcech celého národa, paradoxně "o nás bez nás". Jeden muž ohýbá ku svému prospěchu Ústavu a co je horší, vládě i parlamentu je něco takového lhostejné, protože oba orgány jen nečinně přihlíží.

Jak se zdá, stejně lhostejné jsou našim politikům úkoly, které je v budoucnu čekají. Lisabonská smlouva sice byla schválena, ale to je v přeneseném slova smyslu pouhá formalita - problémy totiž zdaleka nekončí. Naopak, bude třeba Lisabonskou smlouvu realizovat. Ani boj s euroskeptiky a odpůrci Lisabonu nekončí, protože i přes konečnou ratifikaci smlouvy umožňuje proces jejího uvádění v život mnoho příležitostí k získání politického vlivu, případně k dalším obstrukcím. Laxnost našich politiků je až do očí bijící, možná jsou ještě ustrnulí, díky nevydařeným předčasným volbám. Nepřicházejí s žádnými plány, s žádnými diskuzemi, s žádnými snahami ukázat, co by mělo být našimi dalšími cíli a co bude do budoucna naší prioritou. Nikdo například ani neřeší, která politická osobnost by se měla stát předsedou Evropské rady - téměř jakoby se nás to netýkalo.

Novou nadějí pro napravení české pověsti v zahraničí a zároveň novým začátkem mohla být nominace českého komisaře do nové Evropské komise. Bohužel, rezignace politických špiček v Česku ohledně našeho komisaře je do očí bijící. Do očí bijící je i nevědomost předsedy Senátu Přemysla Sobotky, který veřejnost oblažil výrokem o nahrazení eurokomisaře podle výsledku příštích voleb.

Nepochopení principu Evropské komise jako vůdčího orgánu Unie je přinejmenším znepokojující. Nevěděli snad naši politici, o čem se poslední dva roky tak bouřlivě jednalo? Znepokojující je také další výklad Sobotkova výroku: může si ten, kdo vyhraje volby, dělat cokoliv se mu zlíbí? V tom případě by to bylo porušení jedné z hlavních zásad demokratického právního státu a nadřazování zájmů politických stran nad zájmy republiky.

Znepokojující jsou i výroky politiků (nejen z okruhu prezidenta Klause) o "věcech naší národní a státní existence" a "suverenitě", které z jejich úst znějí jako prázdné a nafouknuté fráze. Jejich pojetí těchto termínů totiž zřejmě vychází z nereálných a nepravdivých představ o fungování Evropské unie a také z poněkud úzkoprsého významového výkladu oněch slov. Je ovšem nejvyšší čas opustit neklidné moře ideologických tahanic a konečně se věnovat věcné a konstruktivní debatě o konkrétních a reálných problémech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .