Češi chtějí umírat doma

Přesto většinou umírají v nemocnicích a v léčebnách dlouhodobě nemocných. I v Česku přitom existují různé druhy paliativní péče. Umírání v případě dlouhodobě nemocných vyžaduje nejen lékařský, ale zejména lidský přístup.

„Máma nikdy neměla strach ze smrti jako takový, ale měla strach z toho všeho, co to provází, ani tolik ne třeba z bolesti, protože v tomhle byla statečná. Spíš z toho, že ve chvíli až nad sebou ztratí kontrolu, že ji lidi začnou brát jako ležáka na lůžku, kterého někam strčí, na tohle ona byla strašně citlivá,“ popisuje Jakub.

Jeho maminka se dlouhá léta potýkala s onkologickým onemocněním. Dnes osmadvacetiletý mladík se o ni staral sám, žádné jiné příbuzné nemá. Protože nemoc se táhla řadu let, má zkušenosti asi se všemi typy dostupné zdravotní péče – od nemocnice až po domácí hospic.

Čtěte také

„Ruku v ruce jde paliativní péče a hospic, ono to má oboje podobný cíl – vyhnout se nemocnici a léčení za každou cenu. Což byl hrozně důležitý moment, to máma nechtěla, brala to, že má terminální diagnozu, že smrt přijde a že je to přirozené. Jen si přála zemřít důstojně,“ vzpomíná Jakub.

Právě to, aby lidé, kterým už moc času nezbývá, ho pokud možno prožili důstojně, inspirovalo před lety lékařku Marii Svatošovou. Zasloužila se o založení vůbec prvního hospicu v Česku: „My jsme si na začátku řekli, že když nemůžeme lidi uzdravit proto, že to není v lidských silách ani současné medicíny, tak je aspoň nebudeme pérovat nějakým kasárenským režimem. V hospici na rozdíl od běžného špitálu když přijde vizita a pacient spí, tak tiše vycouvá. Přece nebudeme budit člověka, který před sebou má pár posledních dnů.“

Marie Svatošová, zakladatelka hospiců v Česku|foto: Alžběta Švarcová

V Čechách se dá využít i takzvaný mobilní nebo domácí hospic. Jedním z těch, kdo ho provozují, je i sdružení Cesta Domů. Jen za loňský rok posuzovali 300 žádostí o přijetí do péče, vzali nakonec méně než polovinu.

Víc si zatím z kapacitních důvodů nemohou dovolit. Pokud to pacientův stav vyžaduje, jsou schopni mu doma vybudovat v podstatě nemocniční pokoj včetně třeba polohovací postele. Jejich služby využil i Jakub. Jakubova maminka nakonec zemřela na oddělení paliativní péče v Nemocnici milosrdných sester svatého Karla Boromejského v Praze.

Čtěte také

„Pro všechny zúčastněné je smrt strach, nikdo neví co se potom stane. Ale když k vám chodí lidé, kteří to berou klidně, kteří chápou, že některé věci jsou těžké, některé i ošklivé, rozšiřují vám vnímání v tom, že to máte nějak přijmout, tak je to fakt k nezaplacení,“ vypráví Jakub.

Citlivý přístup k lidem, kterým zbývá pár dní života, je náročný jak pro příbuzné tak i pro lékaře. Poměrně složité je i financování služeb domácích hospiců. Všeobecná zdravotní pojišťovna uvádí, že v loňském roce za domácí paliativní péči vydala přes 11,5 milionu korun, má i vypracovanou patřičnou metodiku na hrazení této formy péče.

Setkání se smrtí blízkých se nevyhne nikdo z nás|foto: Fotobanka stock.xchng

Složitou situaci kolem zmíněné domácí péče o umírající si úředníci uvědomují: „Financování domácí paliativní péče je předmětem jednání mezi ministerstvem, pojišťovnami a odbornými společnostmi, v prvé řadě je potřeba na jistých pilotních programech a projektech určit metodiku úhrad a financování paliativní péče vůbec,“ dodává Dana Šalamunová z Ministerstva zdravotnictví.

Řešení financování bude nejsložitější. Už teď v metodice VZP existují dva kódy, podle kterých by se dala paliativní péče lékaře v terénu hradit. Marek Uhlíř z hospicového sdružení Cesta domů o jejich účelnosti pochybuje: „Ve skutečnosti je úhrada nastavená tak, že by podporovala mít pacienty kteří nejsou klinicky nároční, a dělat u nich co nejvíc návštěv. Přestože pacient je nepotřebuje a ani my je nepotřebujeme.“

Pokud by se povedlo najít společnou řeč, pojišťovny by mohly ušetřit - péče o umírajícího v domácím prostředí vyjde na den zhruba na 1900 korun, za den na lůžku v nemocnici se platí i tři a půl tisíce korun.