Čemu všemu věřit

Konkrétněji a například : Co je dovoleno Jiřímu Vyvadilovi (být soudcem Nejvyššího správního soudu a zároveň náměstkem ministra spravedlnosti) není dovoleno Rathovi (být pozastaveným šéfem lékařské komory a ministrem zdravotnictví). Od prezidenta státu je v rámci pěstování ústavnosti možná pěkné, že pojednou rozeznává, jak citlivé pro chod země může být provázání vysokých státních úředníků se zájmovými skupinami, ale vážit si toho a uvěřit pevnosti takového postoje člověk může teprve tehdy, až se z tohoto hradního přístupu v případě Davida Ratha stane norma, nikoli jen účelově vypadající vybočení...

Připadá mi ale, že kolísavost vysokých (a tím i mediálnímu zájmu vystavených) osob je ještě vyšší než v lapáliích kolem zdravotnictví v oblasti vnitřní bezpečnosti, či jak opisem nazvat činnost policie.

Přiznávám zcela otevřeně, že odvracím pozornost od tahanic kolem formalit v resortu zdravotnictví, neboť jestli je někde (veřejné) podezření na všemožné konflikty zájmů a všemožné provázanosti, pak větší celospolečenskou neplechu než jakou je letitá nestabilita zdravotnického systému, ohrožují tušené (a občas i vyjevené) právě ty mezilidské přesmyčky v resortu vnitra.

Jak by jinak bylo možné, že běžný člověk, informovaný nikoli zákulisně, nýbrž z řady otevřených zdrojů, má prostě sklon uvěřit sice (zatím) nedokazatelným, ale naprosto představitelným zkazkám, jimiž veřejnost zásobuje seychelský podnikatel českého původu Radovan Krejčíř.

Čím to, že se člověk ani moc nediví prohlášení pana Krejčíře, že jednak sponzoroval ČSSD ve snaze získat prostřednictvím placené pomoci od sociálně demokratických špiček jakési výhody pro jeho podnikatelské záměry, a že (za druhé) mu policie, resp. státní zástupce umožnil při jeho (nyní již) proslaveném zadržení odpochodovat nerušeně z černošického podnikatelského asylu až do jeho skutečného domova na Seychelách?

Dovolím si pracovně předpokládat, že i když Radovan Krejčíř zatím neposkytl nikomu přesvědčivé důkazy jeho vlastní verze zmiňovaných událostí, má běžný konzument zpravodajství tendenci jeho verze nezavrhovat proto, že tu panuje jaksi malá důvěra ve věrohodnost jím osočovaných politiků či výkonných úředníků.

Ta malá důvěra se na špičky ČSSD, jmenovitě na Stanislava Grosse, nesnesla odnikud a bez příčin. Ta malá důvěra se nesnesla odnikud ani na současného policejního prezidenta Vladimíra Husáka.

Za nedůvěrou, z níž pramení pro běžného občana nesnesitelná uvěřitelnost jinak docela "ulítlých" historek, stojí činy a výkony zúčastněných osob.

Stanislav Gross svého času více než nedokázal přesvědčit veřejnost, že to jednak myslí upřímně, a že za druhé - je bez skvrnky na cti.

Vladimír Husák, ač si do svého programu ve funkci policejního prezidenta vetknul na přední místo větší otevřenost a zlepšení obrazu policie u veřejnosti, neudělal mnoho proto, aby se mu to dalo věřit.

Dodnes nejsou (pro veřejnost, nikoli pro interní potřebu zasvěcených) vysvětleny všechny okolnosti policejního zásahu proti účastníkům CzechTeku. Není to žádná bagatela, jak by se mohlo zdát z relativního nezájmu médií o celou záležitost. Policie tehdy, budu to opakovat do omrzení, vyplnila politickou objednávku premiéra Jiřího Paroubka, který se veřejně vyslovil pro co nejtvrdší zásah proti účastníkům technoparty ještě před jejím zahájením. Policie pak následně vyrobila situaci, při níž už si mohla dělat, co se jí hodilo ( a nejspíš i líbilo), načež se - do dneška - snaží zahladit stopy vlastního protiprávního jednání. Táž policie o několik týdnů později, pravda - bez politické objednávky - nepostupovala podle svých vlastních pravidel či manuálů a nezasáhla proti hajlujícím extrémistů, kteří navíc vykřikovali rasistická hesla.

Táž policie nechala zmizet již zmíněného Radovana Krejčíře a poté (nepamatuji se přesně) dva až tři měsíce počítala stohy bankovek, nalezených v podnikatelově sídle. Načež, aby se to opravdu hodně podobalo vtipům o počtech policistů, potřebných k našroubování jedné žárovky, sdělila, že ve stozích peněz bylo jen nějakých pár miliónů. Kdo tomu věří, je jistě ve stavu věřit i premiéru Paroubkovi jeho ochotu nechat si pro něj příznivé znění zákonů odhlasovat od Marťanů a ne od komunistů.

Mám za to, že je to jednoduché. Od okamžiku, od kterého bude občan věřit výkonným politikům a úředníkům, neb za jejich slovy budou i jejich činy, nebudou naopak mít v téhle zemi šanci na příhodně nastavené ucho ani zkazky - jak říká naše výkonná moc - gaunerů...