„To bylo na jaře v pětačtyřicátém“
Příběhy 20. století se tentokrát věnují 70. výročí konce druhé 2. války. Nezabýváme se v pořadu v první řadě osvobozením, ale spíš tím, co ještě v posledních pár měsících nacismu lidé prožívali na českém území nebo v bezprostřední blízkosti.
Uslyšíte vzpomínky Anny Hejpetrové, Hanuše Adamce, Magdy Barnea – a dalších.
Paní Anna Hejpetrová se narodila jako Beranová roku 1936 ve Lhotě u Sv. Anny nedaleko menšího městečka Katovice u Strakonic.
Dne 20. dubna 1945 projížděl krajem „vlak smrti“, který pravděpodobně směřoval do koncentračního tábora v Dachau a vezl několik set vězňů různých národností.
V Katovicích, při malé zastávce, na vlak zaútočilo americké letectvo, a esesácký dozor utekl do bezpečí.
„Z vagonů se prý ozýval velký nářek, pláč a prosby. A jeden člověk, myslím, že se jmenoval Gál, vzal kovovou tyč a u tří vagonů rozmlátil nebo přetrhal zámky, takže vězňové vyskákali a začali utíkat. Ne všichni měli dost síly, někteří uběhli pár kroků a vraceli se vysíleni zpátky do vagonů,“ vypráví Anna Hejpetrová a dodává:
„Někteří utekli do katovických lesů a dál se rozběhli po vesničkách kolem Katovic. Potom, když hloubkaři rozbombardovali lokomotivu, tak přestali s náletem, esesáci se začali vracet a ty ubožáky naháněli. Za jinými se vydávali po poli přes malou vesničku Sloučín, kde jich sedm zastřelili.“
Do Lhoty u Sv. Anny přišlo podle Anny Beranové-Hejpetrové 21 vězňů. Někteří z nich byli místními odmítáni, lidé se ještě pořád příliš báli. Některé rodiny měly však u sebe až čtyři uprchlíky.
„My jsme tady měli jednoho, byl to Ostravák a jmenoval se Jožka Surma. Táta mu nějak obstaral doklady, jako že je náš příbuzný… Já s maminkou a moje sestra, která je o sedm let starší, jsme obcházely chalupu, jestli se něco někde neděje…“
„A asi za dva dny k nám nějaký hospodář z Úlehle přivezl na bryčce dalšího vězně, těžce nemocného Francouze. Byl prý mladičký a horečkou úplně vysílený, našli ho ve stohu ve slámě.“
„Do nemocnice ho vezli v ženských šatech“
Beranovi Francouze ukryli s pomocí přátel v kostele a místní lékař Říčka ho začal ošetřovat. Když se po 10 dnech rozkřiklo, že do vesnice míří německá kontrola, převlékli uprchlíka do ženských šatů a zařídili mu převoz do strakonické nemocnice.
Soused jim na převoz půjčil vůz, ale Beranovi mu za něj museli zaplatit zálohu: „V nemocnici už se o něj postaral pan doktor Fifka. A ten Francouz se skutečně uzdravil a mamince prý potom s dojetím a se slzami v očích děkoval.“
Ostatní uprchlíky lidé odvedli do okolních lesů a až do příchodu americké armády jim nosili jídlo a pití.
„Osvobození si pamatuju, protože když se vyvěsila poprvé vlajka, bylo to ještě den předtím. Moje teta byla už stará a hrozně Němce nenáviděla, a oni sem přišli a ptali se jí:
,A co nového, co?‘ A teta, to si pamatuji, rukama rozhodila: ,Co nového? Že jste to prohráli...‘
Maminka říkala: ,Teto, to jste neměla říkat. Vždyť nás postřílí.‘ – A ona: ,Mařeno, nebojte, nepostřílí, je konec.‘“
A další příběhy? Například 17letý Hanuš Adamec (ročník 1928) musel na jaře 1945 narukovat do wehrmachtu – pochodoval s Chemnitzu vyzbrojen puškou bez nábojů a jízdním kolem, a čekal na příležitost k útěku.
Magda Barnea, rozená Kappová (1929) už měla za sebou věznění v ghettu Terezín a v likvidačních táborech v Osvětimi a Bergen-Belsenu. Na jaře 1945 se spolu s dalšími vězni dostala zbědovaná, ale ještě živá zpátky do Terezína…
Příběhy 20. století tentokrát připravil Adam Drda. Poslechněte si je kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
