Byli Vandalové doopravdy vandalové?
Jméno kmene Vandalů se stalo synonymem bezohledného ničení a svévolného násilí. Byli opravdu takoví, anebo se stali obětí římských pomluv?
V roce 455 n. l. vyplenili Vandalové Řím a v následujících létech podnikali četné pirátské nájezdy ve Středomoří. V severní Africe krutě pronásledovali katolické věřící. To jsou jen některé z mnoha „hříchů“, jež historie Vandalům připisuje. Svědectví o vandalství Vandalů jsou však jednostranná. Zanechali nám je jejich úhlavní nepřátelé – Římané. Hlas Vandalů přes propast věků nezaznívá.
Jedni za osmnáct…
I v popisu historických událostí z pera římských dějepisců najdeme zprávy, které dokazují, že se obě soupeřící strany – Římané a Vandalové - ve výběru prostředků k naplnění svých mocenských zájmů příliš nelišily. Jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet. Ve prospěch Římanů rozhodně nesvědčí případ generála Stilicha, který byl po otci původem Vandal. Sám Stilicho se ale považoval spíše za Římana. Sloužil v západořímské armádě a jeho vojenskou kariéru nelze označit jinak, než jako oslnivou. Za manželku si vzal Římanku z urozené a vlivné rodiny. Nejen kvůli vyženěným konexím získal značný vliv na císařském dvoře. Jeho hvězda stoupala tak rychle, že se jí zalekl i sám císař. Stilicho byl nakonec zatčen a popraven. Jeho smrt uvolnila stavidla nahromaděné římské zášti vůči barbarům. Došlo k masakrům, při kterých římští vojáci zabíjeli všechny, kdo nebyli „pravými Římany“. Nešetřili ani ženy a děti. Takové jednání bychom dnes paradoxně označili za „barbarství“ nebo přímo „vandalství“.
Hledání domova
Vandalové byli do konfrontace s Římem natlačeni. Původně žili ve střední Evropě jako usedlí zemědělci. Své domovy ale na počátku 5. stol. n. l. opustili pod tlakem nájezdů hunských nomádů a vstoupili na území Západořímské říše. Ani po třech desetiletích se ale nikde natrvalo neusadili.
Vandalové obdivovali vymoženosti římské civilizace, a pokud to jen trochu šlo, tak je přijímali za své. Neměli zájem římské impérium destabilizovat nebo je dokonce ničit. Jejich pokusy o integraci však stále vycházely naprázdno. V očích obyvatel Říma zůstávali Vandalové i nadále „neřímany“. S hlavou katolické církve sídlící v Římě se dostávali do rozporu, protože vyznávali starší ariánskou formu křesťanství a tu papež prohlásil za kacířství.
Když Vandalům nevyšel ani pokus o usídlení v Hispánii, vydali se do severní Afriky. Měli tu opět bojovat za zájmy Říma, ale to už se jim zajídalo. Obávali se, že až odvedou špinavou práci, bude jim opět neomaleně sděleno, aby táhli někam jinam. Už se nechtěli plahočit světem. Využili početní převahy (jejich počty odhadují někteří historici i na 80 000) i momentu překvapení a severní Afriku ovládli. V roce 439 ustanovili za hlavní město svého státu Kartágo.
Území Vandalů ve znamení prosperity
Mýlil by se ten, kdo by očekával, že Vandalové naplnili při záboru severní Afriky to, z čeho je vinili Římané. Archeologové objevili z této doby jen ojedinělé příklady zničených budov. Venkov zůstal prakticky beze změn. Vandalské území i nadále ekonomicky prosperovalo. Vandalští králové si dávali razit vlastní stříbrné a bronzové mince, aby se i nadále dařilo obchodu. Podporovali umění, zakládali zahrady, stavěli paláce. Na vandalském území se i nadále vyráběla vysoce ceněná keramika včetně typických amfor na olej a víno. Vandalové obchodovali nejen s Římem, ale také s jeho vzdálenými državami, jako byla například Británie. Vandalové neničili. V Kartágu udržovali v chodu akvadukt zásobující město vodou. Ušetřili všechny římské kostely. Jen v nich sloužili ariánské bohoslužby místo katolických. Kontinuita vandalské vlády s předchozí římskou nadvládou byla v severní Africe patrná nejen ve stylu oblékání, oblibě divadla a lázní nebo loveckých jízdách na koních, ale také v úředních postupech. Na mnoha vysokých úřednických postech ponechali Vandalové původní římské úředníky. Země se neupadla do nevzdělanosti. Například gramotnost se udržovala na stabilní úrovni.
Když v roce 534 Byzantinci Vandaly porazili a vytlačili je z řady území, toužili tamější obyvatelé po návratu „vandalství“. V neposlední řadě i proto, že Vandalové po nástupu k moci snížili vysoké římské daně.
Vandalové v Římě
Dokonce ani „vyplenění Říma“ v roce 455 nebylo zřejmě pro město taková pohroma, jak se traduje. Vandalský král Geiserich slíbil papeži Lvu I., že se jeho vojska zdrží násilí. Na to pak Řím otevřel Vandalům brány. Vandalové pobyli v Římě dva týdny – tedy mnohem déle než Vizigóti, kteří pod vedením náčelníka Alaricha v roce 410 plenili v Římě „jen“ tři dny. Vandalové ale na rozdíl od Alarichových vojsk v městě nevraždili a nevypalovali budovy. Na druhé straně zřejmě vzali do zajetí až několik tisíc Římanů a ty odvezli do Afriky, aby je tam prodali do otroctví.
Mnozí historici uvádějí, že v době vpádu Vandalů byl Řím v krizi. Počet jeho obyvatel klesl o třetinu, veřejné stavby chátraly. O tom, že Římané byli se situací krajně nespokojení, svědčí i fakt, že císaře Petronia Maxima zabil rozzuřený dav, když se pokusil z města prchnout před blížícím se Geiserichovým vojskem. Vandalové tak zřejmě nezpůsobili zánik Západořímské říše. Vyplenění Říma mohlo na chřadnoucí impérium zapůsobit jako příslovečná „rána z milosti“.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
