Byl Egon Schiele víc Rakušan, nebo Čech? K dějinám českého umění patří „neodpáratelně“, myslí si historik Kopáč
Jsou umělci, o kterých se říká, že předběhli svou dobu. Jedním z nich je malíř a kreslíř Egon Schiele (1890–1918). Jeho obrazy se dnes draží za vysoké ceny a patří ke sběratelským skvostům. Byl to opravdu rakouský malíř a kreslíř, jak se uvádí, nebo až tak ne?
Ve své době proslul nepochopením, nepřízní okolí a také různými skandály. Zemřel velmi mladý – jen v 28 letech. Zůstalo po něm 330 olejomaleb a více než 3 tisíce prací na papíře. To všechno jen za asi deset let umělecké tvorby.
Schiele „patřil“ dlouhá léta především do sousedního Rakouska, přestože právě české země se jednoznačně odrazily nejen v jeho životě, ale i tvorbě. Až 90. léta nám začala objevovat a zprostředkovávat osobnost Egona Schiele, která k „nám“ patří – jen se to tak nějak nehodilo připomínat. Proč?
Politika bez Rakouska
Jak ze společensko-politických důvodů, tak z jakési zahleděnosti do toho, co mělo od vzniku Československa posilovat především československé národní a vlastenecké. Politika „odrakouštění“, která nastupuje se vznikem Československa v roce 1918, pak pokračovala v nejrůznějších podobách po další dlouhá desetiletí.
„Schiele předběhl ,svou´ dobu. Tím, jak rychle dozrál a jak autonomní osobností se stal,“ říká v pořadu Jak to bylo doopravdy literární a výtvarný historik Radim Kopáč.
Rodák z Tullnu nedaleko Vídně, měl matku, která pocházela z Českého Krumlova. Tehdy se město jmenovalo Krumau. Nejen rodinná vazba, ale také Schieleho návštěvy Krumlova, na něj mělo bezpochyby velký vliv.
Poté, co vystudoval vídeňskou uměleckou akademii, tak dokonce z Vídně odešel, a to právě do Českého Krumlova. Zde vzniká jeho koncept „mrtvého města“, který je zachycený nejen na výtvarných dílech, ale také v jeho básních. Ostatně – na přelomu 19. a 20. století řada umělců a intelektuálů cítila, že se něco dramatického brzy stane.
Extravagantní vztah k ženám
Schiele byl extravagantní nejen v umění, ale i v osobním životě, do kterého patřila modelka Wally. Jeho vztah k ženám – a to i těm velmi mladým – se stal centrem nejen kritiky okolí, zvláště pak „v provinčním, maloměšťácky úzkoprsém prostředí, které ho dovedlo až do Krumlova.
Změna vedla ale i k proměně tvorby. „Najednou maloval krajinu, domy a začínal se finalizovat Schiele, jakého známe dnes,“ myslí si Radim Kopáč.
Ovšem i z Krumau musel odejít, jeho skandály byly pro tehdejší společnost pobuřující – přesto se do města opakovaně vracel. „Není vyloučeno, že Schiele se s Českým Krumlovem seznámil už jako malý chlapec, tvorba ale začíná až rokem 1907 – malým obrázkem Zahradní zeď v Krumlově,“ napsal historik umění Josef Kroutvor.
Pak přišla 1. světová válka. Schiele žil v Praze, pak v Jindřichově Hradci a pak se dostal do kanceláře ve Vídni. V té době se mu ještě dařilo připravovat mimořádné výstavy, například 49. výstavu Vídeňské secese.
V roce 1918 zemřel Schieleho učitel, slavný Gustav Klimt, vzápětí další z osobností vídeňské secese Kolo Moser. Následně přišla Španělská chřipka – nejdřív zemřela Schieleho manželka Edita, po ní, jen po několika dnech, pak v 28 letech, zemřel i Egon Schiele.
Muselo uplynout půl století
Sběratel umění a znalec Schieleho díla Serge Sabarsky napsal: „Bezprostředně po Schieleho smrti se zdálo, že jeho věhlas zemřel i s ním. Muselo uplynout téměř půl století, než byl jeho génius znovu potvrzený. Hlavně výstavami v zahraničí a především ve Spojených státech amerických.“
Na otázku, zda malíř Egon Schiele nepatří k českým zemím, pak Radim Kopáč odpovídá: „Jsem si jist, že k českým zemím, a dějinám českého umění, patří ,neodpáratelně´. Kdyby jen přes matku, která byla Češkou. V Českém Krumlově dnes funguje galerie evropského umění nazvaná Centrum Egona Schieleho.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
