Bushův projev o stavu unie

Od svého minulého významného veřejného projevu, inaugračního proslovu před dvěma týdny, musel americký prezident například čelit obvinění, že podporuje demokratizaci jen v zemích, které Spojené státy považují za své nepřátele. A snad právě proto ve své včerejší řeči vyzval výslovně Saudskou Arábii a Egypt - dva dlouholeté spojence Ameriky na Blízkém Východě - aby umožnily větší svobodu svému lidu.

Podobně je možná další slíbená pomoc Palestincům a jejich samosprávě, kterou nyní vede nový prezident Mahmúd Abbás, určitou odpovědí na kritiku, která se proti němu v poslední době občas ozývala v Evropě i v Americe, že snad nevyužil všech příležitostí, které se naskýtaly, k podpoře palestinských mírových jednání s Izraelem.

V domácí politice se na prezidenta v poslední době snesla vlna kritiky Demokratů za to, že v debatě o chystané reformě sociálních podpor se zabývá jen podružnostmi, jako je zřízení soukromých investičních účtů dělníků, ale úplně nechává stranou hlavní nepříjemné stránky reformních opatření, kterými bude zejména omezení sociálních dávek a nutné zvýšení příjmů do rozpočtu, má-li být nakonec vyrovnaný.

I zde jsme ale mohli pozorovat, že se Bush snaží projevit větší pružnost. Ačkoli se jestě k ničemu nezavázal, prohlásil například, že návrhy na zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu anebo ustanovení o narůstání budoucích důchodů v závisloti na růstu cen a nikoli na růstu mezd, s nimiž v 90. letech přišli Demokraté - "zůstávají na stole".

Teprve pozdější vývoj však ukáže, zda se jednalo jen o jednorázové gesto dobré vůle anebo o trvalejší změnu a ochotu prezidenta se dohodnout.

Pokračování politiky "tvrdé linie" naopak signalizovala Bushova zmínka o Íránu a Syrii, která musela nutně v evropských hlavních městech vzbuzovat obavy, že i zde bude americký prezident inklinovat k řešení sporů silou.

(Bush vyzval vlády obou zemí, aby "skončily veškerou svoji podporu terorismu".)

Ani náznak ústupku nezazněl též v politice vůči Iráku, když prezident prohlásil, že "nehodlá stanovit žádný umělý časový rozvrh pro odchod vojsk". "Iráčané sami musí být nejprve schopni bránit svou zemi - a v tom jim pomůžeme," dodal s tím, že výcvik iráckých bezpečnostních sil postupně snižuje břemeno, které mají nyní na svých bedrech hlavně američtí vojáci.

Jak se ale v praxi nakonec naplní ambiciozní agenda, kterou Bush předestřel ve svém včerejším projevu o stavu unie, je v této chvíli dost těžké odhadnout. Analytikové americké politické scény hodnotí nyní Bushovu pozici jako poměrně velmi dobrou. Ve volbách v listopadu přece zvítězil přesvědčivou většinou a je na tom proto mnohem lépe než po sporných volbách roku 2000. Nebývalé bylo též vítězství Republikánů v obou komorách Kongresu, což nyní zaručuje Bushovi pohodlnou spolupráci s legislativou. A zvolení kongresmani z řad Republikánů dobře vědí, že jeho úspěch je i jejich úspěchem a mají k němu velkou důvěru.

Naproti tomu se v nových průzkumech veřejného mínění projevuje určité rozčarování a stále větší nesouhlas, který Bush vzbuzuje u těch, kteří ho nevolili, tedy u nezávislých anebo demokratických voličů. A potvrzuje se, že americká společnost zůstává v hodnocení jeho politiky nadále ostře rozdělena.

Ještě propastnější rozdíly vycházejí najevo, když porovnáme, jak dnes prezidenta Bushe hodnotí Američané anebo ostatní svět. Zatímco nadpoloviční většina Američanů se domnívá, že jeho znovuzvolením byla posílena světová bezpečnost, že to je pozitivní věc, mimo Spojené státy převládá pocit ohrožení, dokonce i mezi tradičními spojenci Ameriky v Evropě jako např. v Německu. A to je určitě důvod k zamyšlení.