Bushova evropská cesta

Druhá evropská cesta amerického prezidenta Bushe (v tomto volebním období) to samozřejmě nemůže ignorovat. Její trasa byla proto zvolena velmi zajímavě: zastavil se v lotyšské Rize, kde se sešel s představiteli všech tří Pobaltských republik, poté odletěl do Holandska, kde s královnou Beatrix položil květy na hřbitově 8000 padlých amerických vojáků, dnes po boku ruského prezidenta Putina sledoval pompézní přehlídku na Rudém náměstí, aby večer odletěl do Gruzie, kde má zítra vystoupit s projevem k tamním obyvatelům.

Jinými slovy, jeho cesta má zachovat balanc. Na jedné misce vah jsou důležité vztahy s Putinovým Ruskem, na druhé misce stejně důležitá podpora novým demokraciím, jež se od Moskvy šťastně odpoutaly. V Lotyšsku navíc mluvil George Bush o potřebě demokracie v Bělorusku, kde vládne problematický prezident Lukašenko, jehož Washington označuje za posledního diktátora v Evropě.

Mimochodem, Bush to v Rize znovu zopakoval, načež přišla reakce, jež svou dikcí zodpovídala starým časům. Lukašenko obvinil Bushe ze lži a prohlásil, že si nedá zasahovat do vnitřních záležitostí své země. Co se týče demokratických revolucí na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, byl to podle něj výsledek čistého banditismu. A když už je zde výročí ukončení války, dramaticky dodal: "Jsme schopni ubránit náš stát, tak jako jsme to dělali doposud".

Mnoho lidí v Bělorusku nicméně doufá, že jejich země bude po Gruzii, Ukrajině a Kyrgyzstánu další na řadě. Blíží se tam volby, jež by měly být příští rok. Možná se stanou spouštěcím momentem lidového hnutí, stejně jako se to stalo ve třech zmíněných postsovětských státech. V takovém případě se potom dá očekávat i tam příklon spíš k Západu než k Moskvě.

Pobaltí má dnes už ale docela jiné problémy. Estonsko, Lotyšsko i Litva se staly členy NATO a Evropské unie. Jsou tedy takříkajíc za vodou. Debata, jež tam probíhá, se týká sovětského období. To pro ně znamenalo ztrátu státnosti, obrovské utrpení mnoha obyvatel a nastolení diktatury Moskvy. I proto prezidenti Litvy a Estonska odmítli účast na dnešních oslavách v Moskvě - a lotyšská prezidentka řekla, že tam sice pojede, ale jenom proto, aby Putinovi řekla, že minulost se bude muset řešit.

Do Moskvy odmítl jet i nový gruzínský prezident Saakašvili. I on má svoje důvody - i když daleko praktičtějšího rázu. Rusko totiž odmítá stáhnout svoje vojáky ze dvou základen na gruzínském území, nemluvě o tom, že rafinovaně zasahuje do domácích událostí. (Ačkoliv lidové hnutí za demokracii se mu totálně vymklo z ruky). Prezident Bush má promluvit na náměstí v Tbilisi a nepochybně podpoří myšlenku šíření demokracie v dalších zemích, pro které může být Gruzie a její růžová revoluce příkladem.

V jistém smyslu prochází tedy Rusko složitým obdobím, ale místo aby se z minulosti snažilo poučit, snaží se přetřít její temné stránky novým nátěrem, který stejně dlouho nevydrží. Prezident Putin nedávno prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20.století. K tomu se dá snad jenom poznamenat, že tato "katastrofa" udělala nesmírnou radost všem demokratům na světě, a zvlášť v Pobaltí, u nás ve střední Evropě, nebo v několika bývalých sovětských republikách.

V rozhovoru pro americkou stanici CBS se Putin pustil dokonce do kritiky americké demokracie, odmítl se komukoliv omlouvat za sovětskou okupaci a nakonec poznamenal, že prý demokracii nelze vyvážet do zahraničí. To vše, spolu s pompézními oslavami na Rudém náměstí, svědčí o snaze oprášit symboly padlého impéria. Bush na to v Rize reagoval zcela jednoznačným vyjádřením, že sovětská nadvláda ve střední Evropě byla historickou chybou. Dnešní Pobaltské republiky jsou pak, jak dodal, příkladem demokracie pro samotné Rusko. To už je skutečně hořký pohár, který musel Vladimír Putin vypít. Na druhé straně se prezidenti přátelsky sešli a otevřeně spolu hovořili. Oba totiž vědí, jak je pro ně vzájemný vztah důležitý.

Kam tedy kráčí Rusko 60 let po válce a 14 let po rozpadu svého impéria? Těžko říct. Chvílemi přešlapuje na místě, chvílemi se odhodlaně někam vydá. Nepříjemný pohled do historického zrcadla zatím docela rezolutně odmítá. Historie má přitom jednu špatnou a jednu dobrou vlastnost. Špatná je v tom, že jí všechno neuvěřitelně dlouho trvá. Dobré je ale to, že jí zpravidla jenom málo věcí unikne. Doufejme, že to bude i případ novodobého postsovětského Ruska. Snad se tam jednou objeví představitel, který najde odvahu temné stránky minulosti odhalit. Budeme si na něj muset ale ještě počkat.