Bush v Gruzii

Skutečným šokem by pro Stalina byla zřejmě i samotná skutečnost, že impérium zvané Sovětský svaz leží už dlouhá léta na smetišti dějin, že na mapě není Stalingrad (jehož obyvatele obětoval jenom proto, aby město s jeho jménem nebylo dobyto), nebo že se Evropa sjednocuje od západu směrem na východ, nikoliv naopak.

Vraťme se ale k dnešní Gruzii. Prezident Bush vystoupil s projevem na Náměstí svobody, kde se v listopadu 2003 odehrávala takzvaná růžová revoluce. Lidé vyšli tehdy do ulic kvůli zmanipulovaným volbám a jejich každodenní protesty vedly nakonec k odstoupení tehdejšího prezidenta Ševarnadzeho. Nastoupila mladší generace, vedená Michailem Saakašvilim, který vystudoval práva ve Spojených státech.

Zmíněné náměstí v Tbilisi je od té chvíle symbolicky důležité nejen pro samotnou Gruzii, ale i pro další postsovětské republiky. Zpočátku totiž v úspěch růžové revoluce skoro nikdo nevěřil. Odehrávala se přece v čase, kdy absolutní většinu postsovětských republik měli v rukách bývalí komunističtí předáci, kteří tam vládli na věky věků - většinou s požehnáním Moskvy. Naučili se manipulovat volby, uplácet spojence a tvrdě potírat opozici.

Gruzínský prezident Ševarnadze ale nakonec odstoupil a řekl, že nechce, aby v zemi nastalo krveprolití. Potvrdilo se, že patřil k nejlepším mezi postsovětskými vládci. Vznikl tedy dvojí precedent: lidé si uvědomili, že na falšování voleb se dá odpovědět masovými protesty - a zjistili, že protesty mohou vést k pádu zkorumpovaného režimu.

Příklad růžové revoluce po nějakém čase přeskočil na Ukrajinu, kde se odehrály věci podobně. Padl zkorumpovaný prezident Kučma a nastoupil prozápadní Viktor Juščenko. Jeho oranžová revoluce pak předala štafetu Kyrgyzstánu - a otázka zní, kdo je na řadě nyní? Americký prezident Bush doufá, že to bude Bělorusko, jež označuje za poslední diktaturu v Evropě. Adeptů je ale několik, a občas zaznívají hlasy, že jednou se štafeta dostane i do samotného Ruska.

Symbolický význam Gruzie je každopádně jasný. Po pádu berlínské zdi a železné opony přišel rozpad sovětského impéria a samostatnost porobených republik. Ta ale ještě neznamenala automaticky demokracii. Nastal tedy zdlouhavý proces, ve kterém se poměry postupně mění. Všechno přitom začalo v Gruzii.

Problém ale je, že konečné vítězství ani tam zatím není definitivně dosaženo. Na rozdíl od Pobaltí, jež se začlenilo do NATO a Evropské unie, zůstává Gruzie totiž silně vystavena neblahému vlivu Moskvy. Napjaté vztahy mezi ní a Ruskem se právě nyní dostaly do jednoho ze svých kulminačních bodů.

Jablkem sváru jsou dvě ruské základny na gruzínském území. Moskva nechce stáhnout svoje vojáky. Důvodem, proč na poslední chvíli zrušil prezident Saakašvili účast na včerejších moskevských oslavách, bylo to, že Rusko odmítlo potvrdit dohodu. Ta byla podle gruzínské ministraně zahraničí prakticky hotová - ruské základny se měly zrušit do začátku roku 2008. Rusko chce základny na dlouhých 11 let.

Když tedy šéfka diplomacie neuspěla, pokusil se Saakašvili řešit věci telefonátem přímo s ruským prezidentem Putinem. Bylo to v sobotu - a zjevně opět nedosáhli žádné řešení. Za poznámku stojí otázka, proč trvá vlastně Gruzie na 1.lednu 2008? Odpověď je jednoduchá: v tomto roce se tam chystají další volby a přítomnost ruských vojáků budí obavy, že by nemusely být úplně svobodné.

Rusko tvrdí, že základny potřebuje v rámci boje proti čečenským separatistům - a válku v Čečensku nazývá bojem proti terorismu. Prezident Bush řekl obyvatelům země, že jejich hranice musí být respektovány, co se ale týče vstupu do NATO, je potřebné najdříve mírově vyřešit vnitřní problémy - tedy konflikty v separatistických oblastech. Ujistil také osobně Saakašviliho o podpoře Washingtonu. Podle agentury Reuters ale naznačil, že do otázky samotných základen se předběžně míchat nebude. Gruzínský prezident mu prý nicméně může kdykoliv zatelefonovat. Zda je to dost nebo málo, to ukáže zřejmě čas.

Prozatím se zdá, že v rusko - gruzínských třenicích stojí proti sobě zbraně a myšlenky. V době, kdy se Moskva (podle kritiků) vrací ke Stalinovi, se tedy hodí připomenout jeden z jeho výroků. Komunistický vůdce kdysi prohlásil: myšlenky jsou silnější než zbraně - když tedy nedovolíme našim nepřátelům, aby měli zbraně, už vůbec jim nesmíme dovolit, aby měli myšlenky.

Z historického hlediska můžeme dnes konstatovat, že se to Stalinovi naštěstí nepodařilo. A doufejme, že to bude platit i do budoucna.