Bush o Iráku

Poslední projev vysílaly televizní stanice přímo z oválné kanceláře v Bílém domě, tedy symbolicky z místa, kde Bush před necelými třemi lety oznámil začátek války. Nyní označil její cíl jako "těžký, vznešený a nevyhnutelný".

Jak zdůraznil, to, že válka je těžká, neznamená v žádném případě, že v ní Američané prohrávají. Právě naopak, irácké volby z minulého týdne ukázaly, že na Blízkém východě se rodí budoucí důležitý spojenec Washingtonu. "Vím, že některá má rozhodnutí vedla ke strašným ztrátám a žádné z těchto rozhodnutí nepadlo lehko", řekl doslova prezident Američanům.

Není pochyb o tom, že válka v Iráku tvoří momentálně jakousi osu americké zahraniční politiky. Dokladem je i to, že se v Bagdádu nečekaně objevil viceprezident Dick Cheney. Bylo to překvapení pro všechny, včetně iráckého premiéra Džafarího. Mimochodem, popularita viceprezidenta v poslední době bledne. Částečně snad i proto, že někteří kritici nechtějí útočit přímo na jeho šéfa, tak ukazují prstem na něj.

Jisté je, že administrativě nesmírně záleželo na úspěchu čtvrtečních iráckých voleb. Prezident Bush je nyní označil dokonce za "zlomový den v dějinách svobody". V očích Bílého domu jedna kapitola končí a jiná začíná. A co je z hlediska Američanů naprosto podstatné, nová kapitola bude znamenat postupné stahování vojáků z této nebezpečné oblasti. Bush ale varoval, že pokud by se armáda rychle stáhla, odevzdala by vlastně osvobozený Irák do rukou nepřátel. Požádal tedy znovu Američany o trpělivost, neboť je čekají další oběti a další zkoušky. "Nežádám vás, abyste souhlasili se vším, co dělám", řekl doslova, "mám ale prosbu: nevzdávejte se beznaději. Nevzdávejte tento boj za svobodu".

Zcela otevřeně pak prezident vystoupil proti těm kritikům, kteří poukazují na americké ztráty a na to, že válka v Iráku stojí daňové poplatníky měsíčně 6 miliard dolarů. Tito lidé tvrdí, že válka je zbytečná a každý další den přináší jenom zbytečné riziko a ztráty. Kritika zaznívá silněji už proto, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že rekordních 59% respondentů si myslí, že Bush si v Iráku nevede dobře. V našich poměrech by to snad nebylo až tak hrozné číslo, ale ve Spojených státech je to skutečný problém.

Faktem je, že při všech slabostech se situace v Iráku zlepšuje. Volby z minulého týdne asi neznamenají zlom v tom, že by tam ze dne na den zavládla demokracie. Jsou ale velice významené ve dvou věcech: za prvé, že o bezpečnost se během nich staraly v podstatě v celé zemi sami Iráčané. A za druhé, že arabští sunité šli ve velkých počtech volit. Pro budoucnost země jsou totiž obě věci klíčové. Američané mohou balit plnou polní až ve chvíli, kdy jejich úkoly převezmou domácí bezpečnostní síly. A politická stabilita země bude v zásadě dosažena, až sunité přestanou bojkotovat politický vývoj a začnou bojovat politickými prostředky za svoje práva. Zdá se, že v obou těchto věcech byla dosažena skutečně zásadní změna.

Co se týče politického uspořádání země, volby se staly v podstatě tečkou za úvahami o možném rozpadu Iráku. Tato hrozba je nyní, zdá se, minulostí, neboť se podařilo překonat počáteční období nestability, jež otevřelo možnosti, jinak nemyslitelné. Kurdové na severu položili sen o samostatnosti na oltář společného státu. A za Husajna privilegovaní (ale menšinoví) sunité v průběhu letošního roku pochopili, že bojkot jejich vyhlídky nezlepšuje, naopak katastrofálně zhoršuje.

Násilí v zemi nicméně bude pokračovat, už proto, že ambice islámských teroristů jsou tam vysoké. Za televizními scénami vybuchlých aut a zděšených lidí probíhá ale méně viditelný proces zvyšování stability. Obecnou pozornost zaujme jenom občas, a příležitostí k tomu se staly právě volby a jejich průběh.

Zda bude ale Irák jednou důležitým spojencem Ameriky na Blízkém východě, to je otevřená otázka. Spojenců je tam několik, počínaje Jordánskem či Egyptem, a konče Saudskou Arábií. Jsou to ale sňatky z rozumu, vázané na americkou finanční pomoc nebo investice. Že by byl v tomto ohledu Irák jiný, o tom se dá pochybovat. Ovšem i spojenectví typu Jordánska nebo Egypta je neporovnatelné s bývalou hrozbou neurvalého diktátora Saddáma Husajna.

Mimochodem, právě postava diktátora, je bodem, ve kterém se Američané vzácně shodují. Většinou nepochybují o tom, že bylo naprosto správné ho svrhnout. Prezident Bush tedy připomněl, že to byl vlastně Husajn, kdo si zvolil konflikt. Dostal přece ultimátum a rozhodl se pro válku. V tom se svým prezidentem skoro všichni Američané souhlasí. Jejich pochybnosti jsou trochu jinde. A je možné, že víc než dokonale napsané projevy je přesvědčí až návrat velké části vojáků domů. Na tyto Vánoce to ale ještě určitě nebude.