Budoucnost Evropské unie

Jeho vliv na vývoj v Unii byl už stejně minimální poté, co francouzské referendum v r. 2005 zmrazilo, ne-li pohřbilo naději na ratifikaci původního textu evropské ústavní smlouvy. Minimální byl ale také samotný vývoj v ochrnuté Unii, co se záležitosti institucionální reformy týká. Do jisté míry i proto, že německo-francouzský tandem přestal existovat. Citelně chyběl i v minulých týdnech při dohadování textu deklarace k 50. výročí Evropského společenství. Proto potom nad berlínskými projevy o nutnosti přijmout dokument, který by sedmadvacetičlenné Unii vrátil někdejší dynamiku, visela otázka, zda Merkelová zůstane sama na to, aby s konečnou platností rozptýlila krizovou atmosféru v Unii, nebo zda se po francouzských prezidentských volbách začne pro Evropu angažovat v tandemu s ní také nová hlava Francouské republiky.

Krizí bylo v historii evropského sjednocování bezpočet. Většinou z nich Evropu, (která ovšem v počtu dvanácti či patnácti zemí ještě neměla nárok na takové jméno...) tedy, většinou ji z krize vytáhl německo-francouzský tandem. Jindy dával německo-francouzský tandem Evropskému společenství, posléze Evropské Unii impuls k novém skoku vpřed. V této chvíli, tři týdny před prvním kolem francouzských prezidentských voleb, se ale nedá odhadnout, zda se Francie, s novým prezidentem v čele, bude plně angažovat v úsilí o překonání současné rozklíženosti EU.

Po pravdě řečeno, rozklíženost Unie, ta je už přece jen trochu překonána. Svízelná jednání o textu berlínské deklarace nakonec přinesla smysluplný výsledek a i z jiných okolností berlínského setkání se usoudit, že mezi evropskými státníky už převládla vůle vyzbrojit Evropskou unii do r. 2009 takovým souborem nových pravidel hry, který by současné sedmadvacetičlenné Unii umožnil dosáhnout vyšší bezpečnosti, prosperity a váhy v globálním světě. Zdálo se rovněž, že všichni, snad s výjimkou Česka a Polska, také mlčky - někteří hlasitě - souhlasí s tím, že nejít za těmito cíli, znamená vzít Unii raison d'etre ( smysl). Jen hlavní vládní strany v Česku a Polsku jako by byly přesvědčeny, že Unie došla v integračním procesu dost daleko a že pokračovat v něm už by ohrožovalo národní zájmy. Obhájci tohoto postoje české vlády obvykle argumentují tím, že podobně smýšlejících zemí je v Unii řada. A pak uvedou Nizozemsko a Británii. Nemyslím, že v jednáních o obsahu dokumentu, který bude základem reformy evropských institucí, se Nizozemsko přiřadí k Česku a k Polsku. Jeho obyvatelé sice vetovali v referendu text evropské ústavy, ale to, co vadilo Holanďanům - ilegální přistěhovalci, důsledky rozšíření Unie - to bylo už tehdy něco jiného než to, co na prohlubování integrace vadí části české vládní koalice. Důvody nizozemského nesouhlasu budou v procesu formulace nového textu určitě ošetřeny, odpor Holanďanů opadne, a navíc nizozemská vláda už další referendum nevypíše.

Do fronty s Českem a s Polskem nelze dost dobře zařadit ani Velkou Británii, protože její výjimečné postavení v Unii je věcí dlouhé historie a všichni ostatní je nakonec mohou případně respektovat a tolerovat. Praze a Varšavě ale nebude dáno vytvořit s Londýnem alianci, až dojde na lámání chleba.

Sotva pohasly v neděli reflektory berlínských oslav, začal evropský tisk spekulovat o tom, jak se bude vyvíjet ohlášené jednání o textu nového unijního základního dokumentu. Hned v pondělí se Die Welt v titulku ptala "Hrozí dvourychlostní Evropa?" A upozornila, že belgický premiér Verhofstadt, bývalý a hodně respektovaný předseda Evropské komise Delors a naposledy i předseda německé FDP Westerwelle toto řešení doporučují.V úterý citovala rakouská Die Presse z vyjádření bývalého předsedy evropského parlamentu Klause Hänsche pro "Berliner Zeitung" výzvu tohoto německého politika, aby vlády, které by nechtěly akceptovat podstatu ústavy, prostě z Unie vystoupily. "Nejde tu jen o text nějaké smlouvy, ale o to, jestli se někdo cítí být uvnitř nebo mimo", řekl Hänsch. Velkou Británii při tom na mysli asi neměl.

Dejme tomu, že to od Klause Hänsche bylo spíš cholerické gesto než první známka nátlaku. Ale nátlak přijde. A to už se dostáváme k perspektivám Evropy sub speciae vítězství - tedy z hlediska vítězství - toho či onoho francouzského kandidáta v prezidentských volbách. Každý z možných vítězů - Sarkozy, Royalová, Bayrou - se jistě také dokáže postarat o to, aby v budoucí evropské smlouvě, či jak se nakonec bude ta náhrada evropské ústavy jmenovat, byly ošetřeny mimo jiné i výhrady, které vedly francouzské voliče v referendu k tomu, aby odmítli evropskou ústavu. Ale každý z nich, bude-li právě on zvolen, si krom toho dá pozor, aby se jeho země nestala znovu jedním z "odmítačů" evropské integrace.

Takže Francie - po letošních jarních prezidentských volbách - se určitě zařadí mezi země, které budou usilovat o oživení Evropské unie, tedy o přijetí smlouvy či jiného dokumentu, který by oživení umožňoval. Dva z těch tří nejvážnějších uchazečů o místo v čele Francie už také při různých příležitostech formulovali recept na vytěsnění "odmítačů" z "jádra" Evropské unie (jak říká Sarkozy) či "z vnitřního kruhu" Unie (jak říká Bayrou). Můžeme si tedy jak Sarkozyho tak Bayrou přiřadit k Delorsovi, Verhofstadtovi, Westerwellemu, které jsem tu jmenoval, a k řadě dalších, kteří už rovněž nějaký čas vidí řešení současné evropské krize v dvourychlostním uspořádání Unie. Segolene Royalová zatím, pokud vím, žádný podobný pojem jako Evropa soustředných kruhů nebo dvourychlostní či vícerychlostní Evropa nenadhodila. Ale v její straně, francouzské socialistické straně, je silné křídlo, které už před referendem o evropské ústavě hlásalo, že řeknou-li Francouzi ústavě NE, bude možné "napravit škody, které Francii napáchalo ukvapené rozšíření Unie", což je formulace, pod kterou se skrývají podobné úmysly, jakými je inspirována idea dvourychlostní Evropy.

Podle mého názoru by Royalová sice neměla chuť stát se v prezidentské funkci vykonavatelem politiky, která v její straně převládla před referendem, jež pohřbilo (podle ní samé) Evropskou ústavu, zato ale bych věřil tomu, že jako francouzská prezidentka by Royalová měla chuť pomáhat Angele Merkelové prosadit novou evropskou smlouvu. Zejména pokud to bude proti hlasům odjinud než z nitra Francie.

K tomu jen dodám, že by to vlastně nebylo ani proti hlasům "z nitra" Česka či Polska. Když, tak jedině proti hlasům špiček vedoucích stran vládních koalicí v těchto dvou zemích. O české a polské veřejnosti přece průzkumy veřejného mínění svého času neříkaly, že by v ní převládal odpor k cestě, kterou vytyčil už text původního návrhu evropské ústavy. Ve své převážné většině nejsou Poláci ani Češi proti silné Evropě. Naopak.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .