Brutální pravda o násilí mužů na ženách

Opravdu jsme my, čeští chlapi, jenom brutální násilníci, kteří se neumějí prosadit jiným způsobem? Nic jiného nám přece výzkum neříká. V zásadě se pak dá předvídat většinová reakce: ten výzkum je nějak divný, možná zfalšovaný, nedá se mu věřit. Svérázným způsobem míří námitka do černého, protože strohým číslům je opravdu třeba porozumět.

Průzkumů o násilí mužů na ženách proběhlo v posledních letech již několik, k dispozici jsou i výsledky z některých zemí po obou stranách Atlantického oceánu. Obvykle v nich vycházelo, že necelá třetina mužů nějakým způsobem bije či týrá svoje partnery. Tomu v zásadě odpovídala i česká čísla, byť byla spíše o něco vyšší. První zveřejnění těchto údajů obvykle šokovalo veřejnost, protože ukázalo skrytou tvář rodinného života širokých vrstev. Útočníky totiž nebývali pouze kriminálníci, ale zdánlivě zcela slušní občané: úředníci, podnikatelé, profesoři. Výzkumy dávaly v mnohém za pravdu feministkám, které si stěžují na špatnou pozici žen ve světě, kde společenská pravidla určují muži. Některé země v čele se Spojenými státy začaly přijímat velmi tvrdé zákona, které by takzvané domácí násilí potlačily.

Zároveň proběhly průzkumy o ženské agresi proti mužům. Také značná část příslušníků silného pohlaví si na své ženy stěžovala, obětí nějakého druhu agrese se stal zhruba každý šestý. K partnerskému životu patří spory a nikdo nejsme dokonalí, říkaly takové průzkumy. Ukazovaly skutečně pozoruhodnou věc. Žít v partnerském svazku předpokládá hluboké vzájemné porozumění a pokud pouta lásky oslabí, reagují někteří lidé zcela nepředvídatelně. Z průzkumů násilí na ženách se třeba ukázalo, že dvě třetiny mužů něco takového zcela rozhodně odsuzují, třetina pak mohla pouze připustit, že se jim to už stalo.

Průzkum Sociologického ústavu a Karlovy univerzity je dalším krokem výzkumů o násilí, paralelně probíhá v pětadvaceti zemích světa. Vychází z toho, že agrese mužů a žen je sice vzájemná, fyzické útoky přesto jsou doménou mužů, podle učebnic jsou agresory v devatenácti případech z dvaceti.

Fyzický útok je přitom úplně jiná kvalita. Psychický teror dokáže ublížit sám o sobě, skutečně traumatické zážitky ale způsobují násilnosti.

Nejnovější výzkum se tedy na jedné straně omezil pouze na fyzické útoky mužů, na druhé straně se neptal pouze na agresi ze strany partnerů. Také formuloval fyzické násilí značně zeširoka. Patří sem i samotné vyhrožování typu "já tě zmlátím", nebo osahávání na pracovišti.

S pomocí takové metodiky došli sociologové k výsledkům, že mužské násilí na ženách je v Česku něčím docela běžným. Nemusí vždycky jít o nějakou krutost, přesto i brutalita bývá hodně častá. Vážné trauma si z násilného útoku odnesly dvě pětiny napadených, jinak řečeno: o svůj život se při napadení od muže bála víc než každá pátá česká žena.

Průzkumy dělají sociologové a jejich věcí není moralizovat. Kdyby se do toho pustili, mohli by ještě rozlišovat, který z mužů opravdu jen ztratil nervy, který přehnal své dvoření, když se náhodou opil - a který opravdu začal násilí cíleně využívat, aby prosadil své postavení v rodině, anebo překonal na účet druhých osobní frustrace. Pak by se dalo přemýšlet o tom, jak najít omluvu pro první dvě kategorie, i o tom, jak účinné bránit ženy proti pragmatikům rodinného či sexuálního násilí.

To je už věcí veřejné a politické diskuse, která u nás bohužel ještě nezačala. Z výsledků vědecké práce si ale už předem může vzít poučení každý, kdo chce poslouchat. Poučení zní, že přinejmenším v západní kultuře přežívá patriarchální model mužské nadvlády, který se může v krizových situacích projevit u každého z mužů. Pak reaguje jako primitivní násilník. Zpětně se může zdát, že proti vlastní vůli a v náhlém pominutí smyslů, ve skutečnosti následuje zažitý kulturní model.

Dá se tomu vůbec bránit? Samozřejmě, jako proti všemu špatnému. Prostředkem by měla být výchova, která by měnila pohled na postavení ženy ve společnosti. Pak by už mohlo být samozřejmostí, že muž proti ženě nezvedne. Tolik říká právě publikovaný výzkum a dává tím za pravdu feministkám.