Bruselská kontrola děsí české úředníky

Češi totiž rozdělují miliardové částky neprůhledným způsobem a jejich využití není efektivní. To se Bruselu nemůže líbit.

Český politik, státní úředník, podnikatel, nebo dokonce občan nad takovou výhradou zakroutí hlavou. Je to koneckonců u nás zvykem, že výběrová řízení proběhnou málo transparentně a že užitek z veřejných zakázek je menší, než by mohl být. Proč ale kvůli tomu zakázky rušit a žádat peníze zpátky, když nějaký užitek přece jen přinesou.

Pohled Čechů je tedy diametrálně odlišný než pohled případných evropských kontrolorů. Bruselští úředníci jsou totiž toho názoru, že efektivita veřejných zakázek se měřit dá a že se při jejich rozdělování mají dodržovat určitá pravidla.

Peníze Čechům rozděluje Brusel, a proto bude svůj pohled na věc prosazovat i v Česku. Jde jen o to, jestli Evropská komise najde dost politické odvahy, aby relativně přísnou kontrolu v některých případech provedla.

Skutečné rozměry sporu se ukážou při popisu jednotlivých případů. Prvním kamenem úrazu se stal nákup přístrojů pro nemocnice Ústeckého kraje. Některé z přístrojů jsou prokazatelně dvakrát dražší, než je obvyklá cena a celkově je zakázka předražená o čtvrtinu nebo pětinu. Výběrové řízení proběhlo tak, že se stanovily podmínky, aby je mohlo splnit jediné konsorcium a tak se vlastně žádná soutěž nekonala. Případ zkoumala bruselská antikorupční agentura OLAF, dosud však nezasahuje, protože Češi nepožádali o proplacení. Teď je na tahu české ministerstvo financí, které má dvě možnosti: buď Ústeckému kraji investici schválí a pošle žádost o proplacení do Bruselu, anebo zakázku na přístroje samo zkontroluje a ujistí se tak, že všechno je či není v pořádku. Podle toho se pak zařídí. Přirozeně se rozhodli pro druhou variantu.

Pro úředníky ministerstva financí je to svým způsobem mission impossible, tedy nesplnitelná mise. Mají kontrolovat něco, co se nikdy v Česku nekontrolovalo, tedy zjistit, jestli investice přinesla odpovídající užitek. Ovšem zároveň musí prokázat dostatečnou přísnost, protože Brusel má ve zvyku kontrolovat i to, jak funguje kontrola na národní úrovni. Pokud zjistí, že nefunguje, může zastavit veškeré dotace, jak se už stalo Bulharsku.

Tím ovšem starosti ministerstva financí nekončí. Například v Karlovarském kraji vznikly pochybnosti o tom, jak efektivně byla investována miliarda korun do školských a zdravotnických zařízení. Výběrová řízení proběhla opět neprůhledně, když byly z malicherných důvodů vyřazeny zakázky s nižšími nabídkovými cenami, než měl vítěz. Zakázky pravidelně dostávaly místní stavební firmy, které mají napojení na místní politiky. Jeden z nich dokonce v jedné z úspěšných firem pracuje a zároveň dohlíží v tzv. Řídící radě, jak jsou zakázky rozdělovány. V Česku to nikomu divné nepřijde, nelze však vyloučit, že to v Bruselu vadit může.

Potíže přitom nejsou jen na severozápadě republiky, například evropskou zakázku na stavbu zdravotnického zařízení v jižních Čechách už šetří policie s podezřením na korupci.

Když bude případná kontrola z Bruselu dost neústupná, může se pozastavit nad určitou českou zvláštností. U nás totiž nejen existují, ale mají také přístup k veřejným zakázkám firmy s anonymními vlastníky, tedy akciové společnosti s listinnými akciemi na majitele. Fakticky to znamená, že akcie společnosti vlastní ten, kdo právě drží akcie v ruce. Nikde přitom není zapsáno, o koho jde.

V Karlovarském případě spolurozhodoval o přidělení dotace politik, který zároveň řídí stavební firmu, jíž byla dotace přidělena. Ovšem v Ústeckém, Jihočeském a dalších krajích dostávají dotace společnosti s anonymními vlastníky. Nejde vyloučit, že také ony patří politikům, kteří o zakázkách rozhodují.

Praxe rozdělovat evropské peníze anonymním firmám přitom nevládne pouze u regionálních operačních programů, ale také na některých ministerstvech, konkrétně ministerstvu průmyslu. Zhruba třetinu evropských dotací tam dostávají anonymní firmy a teď například žádá o dotaci společnost Centrum pro buněčné terapie, která patří z pětiny státu a ze čtyř pětin firmě s anonymním majitelem. Tato kombinace má svůj smysl. Soukromá firma může dostat na projekt maximálně šedesát procent z celkové investice, majetková účast státu umožňuje, aby Brusel dodal 85 procent z toho, co se prostaví či jinak utratí.

Čerpání evropských peněz se dostává do prekérní situace a předem není jisté, do jaké míry a zda vůbec se hrozba kontrolou naplní. Těžko také říct, co by si měl přát český občan. S bruselskými dotacemi to je obdobná situace jako v dobách kupónové privatizace. Tehdy šlo o to nějak privatizovat státní majetek a nezáleželo na tom, jakým způsobem, mohlo to být třeba loupeží. Někomu to vadilo, jiný to viděl jako jedinou možnou cestu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .