Brožová a Klaus
Vleklý spor o to, zda prezident měl či neměl právo odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu, skončil. Ústavní soud rozhodl, že nikoli. Na mimořádné tiskové konferenci k tomu Václav Klaus mimo jiné řekl, že se tímto rozhodnutím necítí dotčen. To je dobře. Není právník, a tak mu nelze vyčítat, že v platném zákoně, kterým se při odvolávání řídil, nerozeznal protiústavního ducha, totiž nepřípustné zasahování výkonné moci do moci soudní. Klausovo tvrzení, že rozhodnutí Ústavního soudu je mylné a nebezpečné, se pak může brát jako jeho osobní vklad do akademické diskuse na téma co sluší parlamentní demokracii.
Představa politiků, že spolu s mandátem obdrželi nejen moc, ale i veškerý rozum a že jsou povoláni o všem rozhodovat, řídit i kontrolovat, podstatu parlamentní demokracie nevystihuje. Demokracie totiž stojí a padá s nezávislostí tří autonomních pilířů, tedy moci výkonné, zákonodárné a soudní. Ústavní soud se nedopustil ničeho nebezpečného, když představitele moci výkonné odkázal do patřičných mezí. Nebezpečný byl naopak pokus moci zákonodárné povýšit moc výkonnou nad moc soudní. Václav Klaus se samozřejmě může obávat "soudcovského korporativismu a ničím neomezené soudcovské autonomie", ale stejné obavy může mít jiný občan třeba z klientelismu, kterým je prolezlá moc výkonná, anebo z politikařením a obstrukcemi deformované moci zákonodárné.
Je dobré vědět, že Václav Klaus, coby prezident, má starost o parlamentní demokracii. Současně je uklidňující vidět, že zde máme instituci hlídající ústavnost, bez které by demokracie neměla dlouhého trvání. Povzbudivou zprávou je konečně i zjištění, že politici Ústavní soud respektují. Tak je to správně.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
