Brněnské setkání evropských prezidentů

Ač jsou ve svých zemích nejvýše postavenými osobnostmi, nemají prezidenti mandát k závazným rozhodnutím. Proto ze svých každoročních setkání dokonce nikdy nevydávají ani společné rezoluce, deklarace, či komuniké. I tentokrát, minulou sobotu v Brně, zprostředkovala oficiální a jedinou souhrnnou informaci o jejich rozhovorech jen krátká závěrečná tisková konference.

Přes odrazující zprávy o významu setkání, získal jsem během těch tří brněnských dnů dojem, že ten summit v uvozovkách nebyl po politické stránce bezvýznamný. Informací z rozhovorů vedených za zavřenými dveřmi bylo sice v průběhu setkání povážlivě málo - tohle by se rozhodně mělo změnit - ale jedno jméno si z jednacího sálu a ze salonků, kde se konaly bilaterální rozhovory, našlo cestu ven a znělo stále silněji: Kosovo. Schůzka patnácti prezidentů mi připadala užitečná třeba jen tím, že upozornila na obavy, které se vyskytují v regionu střední a jižní Evropy v souvislosti s řešením kosovského problému. V Brně byl i srbský prezident, Boris Tadić. Takže otázka, zda má Kosovo získat rozhodnutím Rady bezpečnosti Spojených národů nezávislost, tak jak se to teď právě obecně předpokládá, zněla za zavřenými dveřmi brnnského rokování asi i jinak: Má Srbsko přijít rozhodnutím Rady bezpečnosti o svou územní svrchovanost? Nebo ještě srozumitelněji: Má se Srbsku na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti odtrhnout část území a má se Srbsko takovému rozhodnutí mezinárodní instance podřídit?

Na závěrečné tiskové konferenci vyzdvihl prezident Václav Klaus fakt, že Kosovo se stalo nejintenzivněji debatovaným problémem brněnských jednání a vzápětí řekl, že na řešení problému Kosova nenašlo patnáct hlav států stejný názor. Přitom konkrétní návrh na řešení budoucího statutu Kosova má už v těchto dnech na stole Rada bezpečnosti. A vv Radě bezpečnosti pouze Rusko, její stálý člen s právem veta, předložený návrh odmítá. Putin je pro další jednání s Bělehradem, zatímco plán zvláštního zmocněnce OSN pro Kosovo, finského exprezidenta Marttiho Ahtisaari, je cestou k osamostatnění Kosova pod mezinárodním dohledem. Kreml argumentuje tím, že vynětí Kosova z pravomoci Bělehradu bude precedens, který požene vodu na mlýn separatistických hnutí v n ejrůznějších zemích Evropy. Mimochodem i Rusko samo by se ho mohlo chtít dovolávat pro případné řešení územních sporů v oblasti neklidného Kavkazu.

V Brně byla mezi patnácti prezidenty řada takových, jejichž země mají vlastní, a často velmi dramatické zkušenosti jak s integračními tak s dezintegračními procesy. I Česko a Slovensko vznikly dezintegrací, rozpadem Československa, naštěstí ne tak dramatickým rozpadem, jaký prožili lidé v republikách vzniklých z bývalé Jugoslávie. U brněnského kulatého stolu seděly také hlavy států, v nichž menšiny představují dodnes palčivý problém. A nemusím tu mít na mysli jen Makedonii s její velkou albánskou menšinou. Region zastoupený na brněnském summitu prezidentů má prostě dost důvodů k tomu aby řešení kosovské otázky sledoval se zatajeným dechem.

A to je tu ještě jeden aspekt navrhovaného řešení. Projekt, který Ahtisaari předložil Radě bezpečnosti, počítá s mezinárodním civilním i vojenským dohledem nad postupným osamostatněním Kosova. Bude-li Ahtisaariho návrh schválen, vzniknou evropským zemím pravděpdobně nové, možná finančně i personálně nákladné závazky. U brněnského jednacího stolu mělo své prezidenty osm členských zemí Unie. Dost možná si v těch třech dnech minulého týdne i oni najednou uvědomili, do jaké míry se řešení otázky Kosova může dotknout i jejich zemí.

I když prezidentům chybí v parlamentních demokraciích ústavní pravomoci k tomu, aby sami rozhodovali o věcech národní a mezinárodní politiky, rozhodně nejsou bez vlivu na to, jaká rozhodnutí jejich vlády učiní. A v každém případě mají ve svých zemích velký vliv na veřejné mínění. Když se na setkáních, jako bylo to brněnské, hlavy patnácti států vzájemně seznámí se stanovisky k problémům, k nimž se budou muset vyjádřit také vlády jejich zemí a na které by měli mít názor také občané jejich zemí, je to podle mne nesporně užitečné. Jen té okázalosti při uvítání delegací a té utajenosti při jednáních by asi napříště nemělo být tolik jako v Brně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .