Britští liberálové rozděleni

Ve středu pak už následovalo samotné parlamentní hlasování, kterému těsně předcházela tvrdá diskuse. Vůdce konzervativců David Cameron v ní připomněl, že všechny strany slibovaly voličům referendum o Evropské ústavě a vláda najednou tvrdí, že to se netýká dokumentu, ve kterém je podle autorů odmítnuté ústavy zachována naprostí většina jejích článků. Premiér Brown mu oponoval tvrzením, že pokud se konzervativci skutečně posunuli do středu politického spektra, pak musejí přestat naslouchat několika vlastním euroskeptickým poslancům a vést je do Evropy místo setrvávání na jejím okraji. Nový vůdce liberálních demokratů Nick Clegg pak napadl obě strany s tím, že premiér Brown často straní euroskeptikům a nemá odvahu uspořádat referendum o samotném členství v unii, kdy by se ukázalo, že Britové chtějí v unii zůstat. A Cameron nemá prý zas odvahu říci, že si přeje, aby Británie z unie vystoupila. Není divu, že trojstranný politický ping pong se pak za pomoci poslanců všech stran, kteří měli co říci, protáhl na dobu šesti hodin. Bylo tomu tak i vzhledem ke skutečnosti, že ještě předtím než mělo dojít k hlasování, vůdce liberálů Clegg vydal příkaz, aby jeho 63 poslanců zůstalo sedět a nešlo hlasovat, čímž podle kritiků z obou hlavních stran ukázal, že odvaha schází právě jemu.

Pak už začalo hlasování, při kterém, jako obvykle, musí poslanci do fronty k východu "pro" nebo "proti". Už řazení poslanců ukázalo, že 29 Brownových vládních labouristů se vzbouřilo a šlo hlasovat s opozicí pro referendum, zatímco tři konzervativci zas hlasovali s vládou. Mezitím to začalo vřít i v lavicích liberálů a 13 z nich Clegga neposlechlo a odešlo hlasovat s opozicí pro referendum. Vláda byla tedy schopna i přes zmíněných 29 rebelů v řadách vlastních poslanců s pomocí Liberálních demokratů odrazit nápor opozice a hlasování vyhrála v poměru 311 ku 248 hlasům. Nyní bude na sněmovně lordů, aby přijetí Lisabonské dohody schválila, což vláda očekává. Liberální demokraté z toho ovšem vyšli s pošramocenou reputací. Navíc, jejich tři hlavní stínoví ministři rezignovali z funkcí na protest proti "diktátu vůdce strany" a rekriminace před víkendovou konferencí strany pokračují.

Experti připomínají, že v britské politice není -- co se týče vztahů k Evropské unii -- vždy vše tak, jak by se zdálo. Vstup do tehdejších Evropských společenství prosadili před 37 lety tehdy jednoznačně proevropští konzervativci a mnozí z poslanců, kteří byli proti referendu ohledně Mastrichtské dohody, dnes referendum požadují. Labouristé zas byli vždy převážně proti až do doby, kdy se začalo více hovořit o sociálních výdobytcích. Co se týče Liberálních demokratů, ti byli vždy jednoznačně pro Evropu a až v poslední době se jim nezamlouvá lisabonská smlouva. Pokud by se tedy někdo domníval, že Brity unie zajímá, i když jsou převážně proti omezování suverenity země a považují Britské společenství národů za důležitější, mýlil by se. Podle průzkumů je Evropská unie většině Britů zcela šum a fuk a jen něco mezi dvěma a sedmi procenty z nich se o ní zmiňuje mezi problémy, které je pálí, jako stav hospodářství, zločinnost, či přistěhovalectví.

Co ovšem Brity znervozňuje, jsou články lisabonské dohody jako například vytvoření evropského prezidentství, kde se mnozí přívrženci premiéra Browna obávají, že v této funkci vládám nadřazeného činitele se může objevit expremiér Blair. Pak by totiž byl Brown opět pod Blairem, jako celou uplynulou dekádu. Mnohým Britům také vadí vytvoření funkce evropského ministra zahraničí, což zvýrazňuje jejich pocit ztráty suverenity, stejně jako ztráta národního práva veta, i když v případech Charty základních práv a dalších pravomocí ministerstev vnitra a spravedlnosti si vyjednali výjimky. Nyní však oponentům Lisabonské smlouvy už nezbývá než doufat, že ji v uzákoněném referendu odmítnou alespoň Irové.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .