Břetislav Tureček: Erdogana udržela u moci blízkovýchodní mentalita a hodnoty
Staronovým tureckým prezidentem je i po volbách z neděle Recep Tayyip Erdogan. Jeho strana AKP navíc uspěla i v parlamentních volbách. Porážka opozičního tábora je výsledkem jednak mezinárodních zájmů Turecka a jednak blízkovýchodní mentality voličů, pro které byl nakonec přijatelnější silný vůdce než vágní sliby liberálních změn.
Sultán Erdogan, autokrat, mistr kulturních válek, islamista, diktátor. I tak titulovali mnozí čeští komentátoři a glosátoři staronového tureckého prezidenta, který se opětovným zvolením na konci května přenesl do už třetí dekády svého vládnutí – nejprve byl řadu let premiérem, později přímo voleným prezidentem.
Čtěte také
Celá řada argumentů v předvolení době mluvila ve prospěch Erdoganova odchodu do penze – i jeho přičiněním se turecká ekonomika potácí nad propastí, za jeho vlády Ankara podporovala rebely v sousední Sýrii, až tamní válka začala ohrožovat i bezpečnost a stabilitu samotného Turecka, a to nejen kvůli čtyřem milionům syrských uprchlíků.
Právě Erdogan slibně rozjel mírový proces s kurdskými rebely a teroristy v Turecku, ten se ale před časem zadrhl právě kvůli jejich vazbám na syrské Kurdy. A pokus o vojenský převrat dal před šesti lety Erdoganovi silné argumenty a páky k dalšímu utužování moci, omezování opozice i třeba nepohodlných médií a soudců. Že je ale Erdogan diktátor, je samozřejmě hodně přehnané – málokterý diktátor by si opakovaně zahrával s volbami, v nichž nakonec zvítězí o pár procentních bodů.
Mistr kulturních válek
Čtěte také
Turci toužící po změně a s nimi i oni zahraniční glosátoři viděli velkou naději v opozici vedené prezidentským kandidátem Kemalem Kilicdaroglem. Klíčovou otázkou ale je, proč všechny ty výhrady proti dosavadnímu prezidentovi nepřesvědčily většinu voličů, paradoxně i těch chudších, na které obvykle hospodářské těžkosti dopadají nejsilněji.
Stručné vysvětlení zní, že Erdogan jim prostě nabídl pocit hrdosti a sounáležitosti, a navíc přitom mluvil o hodnotách, které jsou jim bližší než momentální kampaně liberálů v západním světě.
Dobře je to vidět na způsobu, jak opakovaně volí turečtí občané žijící v Německu. V německých volbách obvykle hlasují pro Zelené a jiné levicové strany. Když se ale účastní voleb tureckých, naházejí Erdoganovi větší procento hlasů, než jich prezident získává od svých stoupenců přímo v Turecku. Němečtí Turci tedy jednou hlasují s nadějí, že jim to usnadní život v jejich nové, evropské vlasti, potvrzení jejich identity a kolektivní důležitosti jim ale umožní teprve hlasování pro silného vůdce v jejich vlasti původní.
Čtěte také
Zdánlivě iracionální a nevýhodné vítězství Erdogana ale není žádný unikát. V Izraeli před půl rokem vyhrála volby židovská koalice zahrnující kromě náboženských radikálů i třeba usvědčené protiarabské rasisty a teroristy. Izraelci si je zcela svobodně a záměrně vybrali a výhrady liberálů i varování ekonomických expertů, jak na tuto vládu Izrael doplácí, je v jejich přesvědčení a volbě možná ještě více utvrzují, namísto aby je odradily.
Jestliže tedy Izrael a Turecko jsou považovány za jakési výspy západního vlivu na Blízkém východě, poslední volby ukázaly, že oba státy jsou pořád jednou nohou a mentalitou součástí Orientu a jeho kmenových identit.
I proto bude bezesporu Turecko i po volbách hrát v regionu nemalou roli. Erdogana po jeho veletočích poslední dekády začali brát na milost Saúdové i Egypťané, spekuluje se o jeho setkání se syrským prezidentem Bašárem Asadem, kterého ještě nedávno pomáhal svrhnout. Ještě jako premiér začínal vládnout s heslem „nulové problémy se sousedy“. Po letech velkých problémů se sousedy se k této politice patrně vrací.
Erdogan je tedy možná mistrem kulturních válek. Jeho země ale leží v oblasti válek skutečných – a to nakonec u voličů podle všeho rozhodlo.
Autor je vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
