Bratři Mašínové se proslavili hlavně útěkem. Protikomunistický odboj tu vedli jiní, říká historik

Milada Horáková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milada Horáková

Den památky obětí komunistického režimu nepatří mezi nejviditelnější významné dny. Někteří politici pronesou pár slov o tom, že se nesmí zapomínat, velká část ale přejde tento den mlčením. A průzkumy ukazují, že mnoho lidí v Česku se na předlistopadovou éru dívá velmi smířlivým pohledem. Přitom právě 27. června 1950 byla popravena Milada Horáková, zřejmě nejznámější oběť komunistického režimu.

„Její smrt byla výjimečná tím, že to byla žena, která se nedopustila žádného násilí. Za jejím odsouzením byla politická činnost, v tehdejších podmínkách navíc už zcela soukromá,“ popisuje historik Prokop Tomek.

Smyslem celého procesu bylo především zastrašit veřejnost, aby zde nevznikla vnitřní opozice. Nešlo přitom jen o počet obžalovaných a vysoké tresty, ale i o související mediální kampaň, petice veřejnosti požadující vysoké tresty nebo přítomnost organizované veřejnosti během procesu. Ten nesl všechny znaky politického monstrprocesu a stal se modelem i pro další.


Objektivní dějiny neexistují, není možné je sepsat tak, aby s nimi každý souhlasil. Pohled na historii se neustále mění, a není to jen kvůli optice vítězů. Měníme se my i svět kolem nás.Prokop Tomek

Lidé podepisující petice podle historika nevěděli, co všechno by jim mohlo hrozit, pokud by odmítli. Někdy za tím byla i určitá pohodlnost a lhostejnost v tom, že jejich podpis stejně nic neznamená. Řada lidí ale také vystoupila na její obranu, nebo minimálně proti udělení trestu smrti.

Komunisté se už omluvili

Předseda KSČM Vojtěch Filip odmítl, že by jeho strana měla s justiční vraždou Milady Horákové cokoli společného. „Je to stejné, jako kdybych spojoval KDU-ČSL s upálením Jana Husa,“ prohlásil v Interview Plus.

„Je pravda, že současná KSČM se od těchto zločinů opakovaně distancovala. A dokonce i někdejší KSČ ještě v 60. letech rehabilitovala oběti procesů 50. let. I komunistický režim tedy uznával, že docházelo k hrubému porušování zákona,“ připomíná historik z Vojenského historického ústavu.

Strach z provokací

Kolik lidí vlastně padlo za oběť komunistickému režimu? „Pokud jde o soudní rozhodnutí, udává se číslo kolem 250 popravených. Pak je tu otázka státních hranic, kde lidé umírali i v 80. letech. Jde asi o 300 lidí, většina z nich zahynula na útěku z Československa. Ale někteří šli i opačným směrem, ostatně probíhala studená válka,“ přibližuje.


Celý systém ostrahy státních hranic byl postaven proti vlastním lidem, nikoli na obranu před vnějším nebezpečím. Z Československa byl vytvořen jeden velký koncentrák.Prokop Tomek

Komunistický režim podle Tomka zpočátku měl podporu veřejnosti. Ta se ale začala vytrácet, jakmile se ukázalo, že se k socialismu vydal sovětskou cestou kolektivizace a politických perzekucí. V letech 1948-49 tak najdeme velké množství lidí, kteří se režimu postavili. Později se ale už lidé báli někomu pomoci ze strachu, že jde o provokaci StB.

Nebyli jen Mašínové

Po únoru také začaly vznikat odbojové skupiny, například ta bratří Mašínů. „Ta získala největší pozornost svým odchodem do zahraničí v roce 1953. Konkrétních protirežimních činů je u ní ale minimum, většinou šlo jen o přípravy. V jejím stínu zůstává celá řada dalších skupin.“

Prokop Tomek

Tomek v této souvislosti uvádí organizaci Světlana, která vznikla na Zlínsku na kořenech partyzánského hnutí, nebo Hory Hostýnské na Vsetínsku. V jejich případě už skutečně šlo o ozbrojený odboj. „Žili v lesích, potraviny získávali přepadáváním obchodů. Byl to trochu Divoký západ, přestřelky s estébáky a tak podobně. Skupina ale také zastřelila poštovního zřízence, o kterém si myslela, že je agentem StB.“

Jaký typ lidí se odhodlával k odbojové činnosti? Co říká na dopis prezidenta Miloše Zemana Klubu československého pohraničí? Poslechněte si celé Interview Plus >>