Brát či nebrat?

O čtyři roky později byla zřízena Federální volební komise a schválena pravidla rozpočtového financování volebních kampaní. Od té doby zákon, ač nebyl prost drobných vad, fungoval vcelku bezchybně až do 19. června letošního roku, kdy demokratický kandidát označil systém za obsoletní a pro něho nepřijatelný. Vyvolalo to značný poprask a u mnoha Obamových odpůrců pochybnosti ohledně jeho politické vyzpytatelnosti. Proto je třeba vysvětlit, jak systém rozpočtového financování prezidentských kampaní až doteď fungoval.

Od roku 1973 odpovídali američtí daňoví poplatníci ve svém daňovém přiznání na dodatečnou otázku: "Přejete si, aby jeden dolar z Vašich daní byl odveden do Fondu financování volebních kampaní?" V současné době se částka dobrovolného odvodu zvýšila na 3 dolary. Federální volební komise přiděluje prostředky z Fondu těm stranám, které v předchozích volbách dostaly přinejmenším 5% hlasů. Smysl zákona je nabíledni - snížit závislost kandidátů na sponzorech, potažmo omezit vliv lobbistů. Kandidát, který přijímá rozpočtové financování, ať již primárek nebo závěrečné kampaně, musí zároveň souhlasit s jistým omezením svého volebního fondu. Vše, co získá nad stanovený limit, musí sponzorům vrátit. Navíc Federální volební komise může kdykoli podrobit strukturu kandidátových výdajů přísnému auditu.

Ve skutečnosti jen kolem 10% amerických daňových poplatníků si přeje, aby nepatrný díl jejich daní plynul do zmíněného Fondu. Mnozí politici včetně obou současných rivalů nejednou orodovali za reformování stávajícího systému. Mnozí se v minulosti zřekli rozpočtového financování ve fázi primárek, jak to ve volbách z roku 2000 učinil i nynější prezident George Bush. Žádný vážný uchazeč o prezidentský úřad však neodmítl federální peníze v závěrečné fázi volebního klání. Proto první, co vytkli Obamovi, když oznámil, že o péči federálního rozpočtu nestojí, jakož nestojí i o úřední dohled nad svými zdroji, byla skutečnost, že porušuje osvědčenou tradici. Za druhé, gesto bylo vnímáno jako projev mimořádné namyšlenosti - Obama tím dal na vědomí, že má na kampaň dost vlastních peněz a pomoc státu nepotřebuje. Je třeba přiznat, že důvody k sebejistotě má pádné: k dnešnímu dni ze soukromých sbírek dal dohromady na 300 milionů dolarů. McCain se může pochlubit sotva 120 miliony. Zčásti je tento nepoměr kompenzován tím, že Republikánská strana je o poznání movitější než Demokratická. Stranickými financemi disponují národní výbory, které je mohou utrácet dle libosti.

Za třetí Obamovi vytýkají, že svým rozhodnutím se zpronevěřuje slibům daným v raných etapách kampaně. Tehdy ujišťoval, že v případě své nominace udělá vše proto, aby systém rozpočtového financování zachoval v platnosti. Jediné setkání finančních poradců obou rivalů se uskutečnilo začátkem června a vyznělo naprázdno.

Za čtvrté to znamená, že Obama má nyní větší prostor pro finanční manévrování - nic ho neomezuje ve výdajích a pozadí jeho kampaně zůstane pro federály neprůhledné. Prakticky jednou za čtyři roky, o každých volbách, odborníci prorokovali systému rozpočtového financování brzký a neodvratný zánik. Avšak pravidla přežívala, neboť se nenacházela schůdná alternativa k nim. Až teď jejich rámec začal být Obamovi příliš těsný. Těch směšných 84 milionů dolarů, které by dostal od státu, by mu zbytečně ztrpčovalo život a omezovalo v rozmachu utracení. Navíc pochopil, že otázky financování volební kampaně samotné voliče vzrušují mnohem méně než chudého (ve srovnání s Obamou samozřejmě), leč puntičkářského McCaina.

Volební kampaň roku 2008 byla zatím nejnákladnější ze všeho, co v této oblasti Amerika v minulosti zažila. Pokud se tento trend zachová, pak již v roce 2012 systém rozpočtového financování volební kampaně degraduje v pokladničku pro podporu chudobných kandidátů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .