"Boj" o katedrálu

Nejprve vzájemné oťukávání KPR a pražského arcibiskupství, pak období občasných medializovaných kampaní, občanských i poslaneckých iniciativ, posléze určovací žaloba a nálezy Obvodního a Městského soudu, které konstatovaly nepřetržité vlastnictví církve, a konečně tečka, kterou provedl Nejvyšší soud: katedrála patří státu.

Z čeho vycházel Nejvyšší soud? Z existence kontinuity právního řádu před- i polistopadového. Vládním nařízením z roku 1954 byla katedrála s celou památkovou oblastí Pražského hradu převedena do vlastnictví "československého lidu" (čili státu). Toto nařízení bylo (přes údajná procesní pochybení) schváleno tehdejším Národním shromážděním, má tedy platnost zákona. A zákon platí, neboť existuje právní kontinuita. Kdo v tom vidí křivdu, není bez šance. Má však vědět, že náprava křivd minulosti může být pouze částečná a že ji upravuje naše restituční zákonodárství. Tuto cestu nelze obejít určovací žalobou, jak to učinily oba soudy nižší instance, Obvodní a Městský. Navíc: Nejvyšší soud má za to, že vlastnictví katedrály mělo i v minulosti, dokonce i za starého Rakouska, povahu nikoli soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní. Jak tedy restituovat, že? Zkrátka: změna vlastnictví katedrály by si žádala nový zákonodárný akt - a soudy nemohou suplovat Poslaneckou sněmovnu, neboť moc soudní a moc zákonodárná nejsou totéž. - Potud Nejvyšší soud.

Zdá se, že zvítězila neúprosná právní racionalita a boj je dobojován. Nejvyšší soud sice vrátil kauzu k novému projednání, ale současně zavázal soud nižší instance k respektování svého stanoviska. Jak asi může nové projednání dopadnout? A že by naši poslanci schválili zákon o vydání katedrály církvi? Pravděpodobnost takového kroku se limitně blíží nule.

Kauza katedrály bývá občas srovnávána s kauzou Lidového domu. Ty si ale byly v něčem nepodobné. Kauzu Lidového domu vyřešil s konečnou platností nikoli Nejvyšší, ale Ústavní soud. O vlastnění Lidového domu před jeho konfiskací nikdo nepochybuje, že mělo povahu soukromoprávní. Pro mě je ale zajímavé toto: Ústavní soud bral tehdy, před 7 lety, v úvahu skutečnosti historicko-politické, zejména povahu tehdejšího režimu a její vliv na uplatňování práva. Tuto potřebu Nejvyšší soud v kauze katedrály neměl. Pohled na dějiny nemá v jeho vodotěsné pozitivně-právní logice místa. Pokládá za významné i to, že představitelé církve zestátnění katedrály tehdy přijali. Uvažme však, kdy to bylo a nakolik byl jejich souhlas dobrovolný.

Pražské arcibiskupství se brání. Možná, že některý občan (možná, že dokonce většina) v tom bude vidět důkaz hrabivosti církve, která se zuby nehty snaží nepřijít o své zboží. Toto však není spor o majetek, o lesy, o polnosti. Toto je spor o symboly. Pro církev je katedrála symbolem bohopocty, neboť je křesťanskou svatyní. Toto bylo dokonce jejím původním určením a tak to bylo vnímáno po dlouhá staletí. - Pro Nejvyšší soud, KPR i pro většinové veřejné mínění je katedrála symbolem češství, české státnosti, potažmo Matičky Prahy. Tento význam má nanejvýš 200 let. Teoreticky by se oba významy nemusely vylučovat, ve skutečnosti se však od poloviny 19. století sobě stále více vzdalují a přinejmenším od 1. světové války jsou si protilehlé. Je kuriózní, že národ, který se mezi těmi evropskými vzdálil svému křesťanství snad nejvíc, si za nejjímavější symbol své svébytnosti zvolil siluetu Hradčan, jejíž dominantou je právě křesťanský chrám. - Jde tedy o konflikt dvou hluboce zakořeněných emocí. Jedné menšinové, druhé většinové. Jeho řešení bylo svěřeno formální racionalitě pozitivního (čili psaného) práva. Domnívám se, že do tak pošetilého sporu by se státní moc nikde v Evropě nepouštěla. Mám teď na mysli Evropu od Atlantiku až po Ural.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .