Bohumil Sucharda – osmašedesátník, nikoli reformní

17. duben 2014
02479236.jpeg

Když se hovoří o pražském jaru 1968, zpravidla se mluví o politickém uvolnění a svobodě vyjadřování. Jaro a léto 1968 bylo ale spojeno i s pokusem o hospodářskou reformu. K ní patří i zapomenuté jméno ministra financí Bohumila Suchardy.

Rodák (1914) z Tuhaně u Semil nelhal, když v životopisu uváděl dělnický původ. Jeho otec byl mistrem v tkalcovně a z platu by syna na studiích v Praze neudržel. Pozdější komunista Bohumil Sucharda vystudoval za „kapitalistické“ peníze – navštěvovat Vysokou školu obchodní (předchůdkyni dnešní Vysoké školy ekonomické) mohl díky systému stipendijních fondů, do kterých přispívali bohatí a úspěšní absolventi školy.

Studijními výsledky se chlubit nemohl, často prolézal doslova s odřenýma ušima. Roku 1937 ale úspěšně absolvoval a prošel úřednickými místy v řadě peněžních ústavů.


Ve správnou chvíli na správném místě

Za jeho poválečnou kariérou, kdy stál v řídících funkcích v některých bankách, stojí nejspíš náhody: „Nikde jsem neobjevila informaci, že by Sucharda měl nějaké mimořádné schopnosti, byl skvělým finančním expertem nebo členem nějaké významné skupiny finančníků. Dělá to dojem, že spíše byl ve správnou chvíli na správném místě a znal správné lidi,“ říká Antonie Doležalová z Vysoké školy ekonomické.

Tím, kdo život Bohumila Suchardy ovlivnil nejvíc, byl pozdější ministr financí v letech 1949 až 1953 Jaroslav Kabeš. Sucharda s Kabešem se důvěrně znali a i v relativně formálních úředních dopisech se občas oslovovali „Jaroušku“ a „Bohoušku“.

Sucharda od roku 1948 zastupoval Československo v Mezinárodním měnovém fondu; do roku 1950 byl dokonce jeho výkonným ředitelem. Pro Československo to sice znamenalo přístup k důležitým informacím, na druhou stranu Západ si tou dobou uvědomoval, jaká bude pozice středoevropských satelitů Moskvy.

Sídlo Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu

Sám Sucharda v depeši z Washingtonu do Prahy v červenci 1949 shrnul důvody USA k zamítnutí československé žádosti o poskytnutí úvěru na nákup bavlny na americkém trhu takto: „Podle jejich názoru Československo nemá volnost v rozhodování, kterým směrem bude řídit svůj zahraniční obchod. V případě poskytnutí úvěru na bavlnu se obávají, zda bychom úvěru skutečně k nákupu bavlny použili…

Tři přední organizace Spojených států v čele s Úřadem pro hospodářskou spolupráci, pověřeným dozorem nad dodržováním Marshallova plánu, provedly důvěrná soukromá šetření v Československu a mezi příčinami našich hospodářských potíží uvádějí neschopnost vedoucích podniků, osobní řevnivost a intriky, a to i mezi členy komunistické strany, a nedostatečnou pracovní morálku, a to i v poměru ke státům jako Polsko nebo Jugoslávie.“

Sucharda si ve Washingtonu v MMF počínal jako představitel vazalského státu: pokud neměl z Československa pokyny, jak v které kauze hlasovat, na hlasování nechodil. Nepřekvapí, že v druhé polovině roku 1952 se vrátil do Prahy. Čekala jej jiná mise.


Mezi strůjci měnové reformy

Už 5. prosince 1952 Sucharda v Sovětském svazu podepsal tajnou smlouvu o výrobě nových bankovek a mincí Československé republiky; jednalo se o papírová platidla v celkovém počtu 250 milionu kusů a 450 milionu mincí. Připravovala se měnová reforma a kvůli maximálnímu utajení se nové peníze tiskly v Sovětském svazu. Sucharda byl v nejužším kruhu zasvěcených, kteří o reformě věděli jako první.

Když bylo 17. května 1953 zřízeno Ústřední vedení prací k provedení měnové reformy, v čele štábu stál ministr financí Jaroslav Kabeš – a jeho pravou rukou byl Bohumil Sucharda. Oficiálně byla měnová reforma vyhlášena 1. června 1953 a o den později odeslal Sucharda (v té době už náměstek ministra financí) telegram Mezinárodnímu měnovému fondu, kde provedení reformy stručně oznámil.

Antonín Zápotocký

Byla to povinnost Československa coby člena MMF; měnovou reformou přestala být československá koruna vázána na dolar. Vzhledem k tomu, že reforma byla provedena bez předchozího souhlasu MMF a byly porušeny naše závazky vůči této organizaci, bylo členství Československa v MMF k 31. prosinci 1954 ukončeno. Ve svých textech z 60. a 80. let Sucharda tvrdil, že vystoupení Československa z MMF se odehrálo na nátlak Sovětského svazu.

Suchardův kariérní postup pokračoval. V letech 1962 až 1965 zastával post předsedy Ústřední komise lidové kontroly a statistiky; v listopadu 1965 byl jmenován předsedou Státní komise pro finance a mzdy ve vládě Jozefa Lenárta a konečně 21. ledna 1967 se stal ministrem financí. Podle Antonie Doležalové v tomto případě nebyl vybrán „nejlepší z nejlepších“, ale loajální úředník, náměstek ministra, člověk s velmi dobrou znalostí toho, jak to v úřadech funguje. Od prosince 1962 byl navíc členem Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ.


Opatrný reformátor

Sucharda rozhodně nepatřil k reformátorům, kteří by čekali na pád Antonína Novotného a v ústraní sepisovali převratné ekonomické studie. Jeho knížka Ekonomicky myslet a jednat z roku 1967 je sice plná řečí o „nových podmínkách hospodaření“, „nových ekonomických nástrojích a pravidlech“, „neúprosném ekonomickém tlaku“ nebo o „diferenciaci mezi dobrými a špatnými podniky“ – ale vždy se pohyboval v jakémsi středním proudu opatrných reformátů.

Tím si lze vysvětlit, že když se Alois Indra pokoušel 21. srpna 1968 na sovětském velvyslanectví sestavit neústavní dělnicko-rolnickou vládu, mezi navrženými ministry bylo i jméno Bohumila Suchardy. Ten ale na Hradě v přítomnosti prezidenta Ludvíka Svobody jednoznačně odmítl jakoukoli účast na tomto prookupačním projektu.

Naopak – Suchardovo jméno najdeme pod Prohlášením skupiny členů československé vlády, vydaným 21. srpna 1968: „Stojíme pevně za legálně zvolenými ústavními a politickými orgány. Považujeme obsazení ČSSR, které se událo bez souhlasu a bez vědomí vlády, za nezákonný akt, odporující mezinárodnímu právu a zásadám socialistického internacionalismu.“


V normalizačním „ústraní“

V září 1968 je Sucharda navržen do pracovní skupiny, která měla připravit podklady pro jednání o náhradě za škody, způsobené sovětskými vojsky v srpnu 1968 (při jednáních opakovaně žádal o informaci, jak se sovětská armáda postaví k náhradě škod a kdo bude platit pobyt vojsk); ještě v lednu 1969 se zabýval otázkou kurzu koruny a rublu pro sovětské vojáky a jejich rodinné příslušníky, kteří skupovali zboží v československých obchodech.

To už ale začínal jeho sestup, 27. září 1969 byl odvolán z funkce ministra a během roku 1970 zbaven všech funkcí. Přednášel poté na Vysoké škole ekonomické v Praze, ale ač byl nositelem vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Řádu práce, s postupující normalizací byl vytlačen i ze školy. Nešlo ale o pád, jaký zažili mnozí jeho ministerští kolegové z jara 1968.

Československá koruna

Sucharda až do roku 1979 působil sice v ústraní, nicméně na vlivné pozici ekonomického poradce v ústředí Státní banky československé. Týdeník Euro napsal, že tam prosazoval měnový konservativismus a bylo i jeho zásluhou, že Československo vstupovalo do 90. let bez zátěží devizových úvěrů jako Polsko nebo Maďarsko. Suchardovi a dalším poradcům se dařilo udržovat při životě povědomí o potřebě odpovědné fiskální a měnové politiky i v časech komunismu.

Po roce 1980 se podílel na výzkumné práci například v Prognostickém ústavu ČSAV a v Institutu zahraničního obchodu. Specializoval se na mezinárodní měnové vztahy, zejména na oblast devizové a kursové politiky. Někdy v této době také využil osobní známosti s bývalým finančním komisařem Oldřichem Forejtem a sepsal zajímavé pojednání o daňových únicích ve firmě Baťa ve 30. letech.

Do veřejného života se zapojil ještě po roce 1990 jako konzultant Hospodářské rady federální vlády v týmu Františka Vlasáka. Jeho jméno už ale pod žádnou zásadní koncepcí nenajdete. Dožíval s podlomeným zdravím po řadě těžkých infarktů a dalších nemocí a zemřel v únoru 2009.

Byl Bohumil Sucharda jedním „z největších českých ekonomů a finančních a měnových expertů 20. století“, jak o něm po jeho smrti napsal týdeník Euro?

Spustit audio
autor: David Hertl