Bhútán, uzavřená země?

V historii tomu tak ale u "Země hřmícího draka" samozřejmě nebylo vždy. Na území začali od 7. století pronikat tibetští nájezdníci, migranti se zde ale začali usazovat až v 9. století. V 11. století vytvořili samostatný stát, který měl pro obyvatele několik výhod. Většinu oblasti pokrývají vysoké hory a ostře zaříznutá údolí, takže jde sice o plochu nepříliš úrodnou, dobře se však brání před okolím. V 17. století vzniklo knížectví, které bylo závislé na lámaistickém Tibetu, později se ale mocnějšími stali Číňané. Nový sjednotitel Namgjal utvořil nové a pevné území. Vynikal taky tím, že do Bhútánu přiváděl imigranty z Indie hromadnými únosy.

Od poslední čtvrtiny 18. století země poznala vliv britské Východoindické společnosti. Ta se snažila Bhútán anektovat, vyvlastňovala údolí, území ale stále svým způsobem zůstávalo autonomní. Ugjana Wangčhuga roku 1907 jmenovali dědičným králem, jen ale pod britským protektorátem. Dlouho ještě zůstávaly zvykem třeba únosy nebo útoky na sousední národy, aby místní vládci z takových imigrantů měli poddané. Otroctví se zrušilo až roku 1956. Feudalismus v Bhútánu vlastně stále existuje, většina půdy patří velkostatkářům a lámaistickým klášterům. Původní kolonisté z tibetských náhorních plošin si proto stále svoje výhody udržují. V zemi je průmysl až od 70. let, těžba už existovala předtím. Nejvíce financí se získává vývozem elektřiny z vodních elektráren do Indie, fungují textilní závody, cementárny, sirkárny, pily, zpracovává se ovoce. Zemědělství je obživou pro 93 % Bhútánců v produktivním věku, kočovní migranti v neúrodných částech země chovají koně, ovce, jaky, muly a kozy.

Místní převažující národnost, Bhútiové, jsou příbuzní s Nepálci. Bhútijština ale patří do tibetočínské jazykové skupiny. Původními obyvateli území byli Tephúové, dávní imigranti je ale asimilovali nebo vytlačili, proto dnes tvoří čtyři pětiny obyvatelstva. Jednotlivé skupiny národa se nazývají hlavně podle údolí, ve kterém žijí. Ngalopové jsou tak početní obyvatelé západu, Šardžopové dominují na východě, a taky vyznávají rozdílné odnože buddhismu. Lhotshampové zase odmítali většinovou kulturu, a tak byli ponižováni. Proto se v 90. letech minulého století stávali uprchlíky a mířili většinou v řádu desítek tisíc přes Indii do Nepálu. Vysokým úřadem pro uprchlíky ale taky byli posíláni do USA, Kanady nebo Norska. Jediná politická strana, Bhútánský národní kongres, sídlí podobně v indickém exilu.

Nejen náboženské festivaly sem lákají turisty|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Od roku 1974 je v zemi cestovní ruch možný, ale stále omezený. I přes to dnes země na objevování světem a turisty stále čeká. Od vrstevnice 4 500 m. n. m. najdeme ledovce a trvalý sníh a hodně divoké řeky. Polovina území leží v nadmořské výšce 3 000 metrů a výš, takže příroda je často úplně panenská. Lesy pokrývají 55 % země, jenom v jižní části se jedná o monzunové porosty, ve vyšších polohách jsou smíšené, složené z borovic, jedlí, dubů a pěnišníků. Obyvatelé navíc migrují za lehčí obživou směrem do údolí. Úžasná himalájská krajina jistě bude lákat cizince, kteří se nabažili sousedního Nepálu a Indie, a chtějí navštívit nezasažené území. Usazovat se ale v jinak náročné zemi nebudou.

Seriál Svět a migrace vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.