BBC a studie Open Society
Jak minulý týden oznámil The Daily Telegraph britská společnost BBC zruší v nejbližších měsících vysílání svého zahraničního servisu v češtině, polštině, slovenštině, rumunštině, maďarštině a makedonštině a bude nějakou dobu vysílat jen v 37-ti jazycích, než začně investovat do nové arabské televize, která by měla začít konkurovat od roku 2007 Al-Džazíře.
K tomuto řešení se BBC uchýlila proto, že britská vláda odmítla zvýšit rozpočet a odůvodňuje to i tou okolností, že většina ze zmíněných zemí je členy Evropské unie a má nezávislý tisk. Ačkoliv rozhodnutí britské vysílací korporace je pochopitelné, přesto zrušení těchto stanic bude mít vliv na kvalitu mediálního prostředí ve zmíněných zemích.
Ukazuje na to i studie společnosti Open Society Institute s názvem Television Across Europe, zveřejněná rovněž minulý týden, v níž se kritizuje nedostatečná regulace, časté podléhání politickým tlakům a nekonkurenční prostředí na naší televizní krajině. Zpráva upozorňuje na tři skutečnosti, které jsou nestandardní:
Zaprvé: Způsob nominace členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady České televize. Členy rad nominují politické strany z osob jim blízkých. V zahraničí tomu bývá tak, že členy navrhují - každá organizace vždy jen jednoho - jak politické parlamentní strany, tak nezávislé organizace, jejíž výčet je předem dán, jako jsou univerzity, odbory, církve či občanská sdružení a parlament je jen formálně schvaluje. Rady také nemají právo odvolávat ředitele, což vede ke konstruktivnějšímu spolužití. Ředitele i členy rady může odvolat jen soud. Ve zprávě se uvádí, že ani mezinárodní skandál s arbitráží kvůli TV Nova nevedl k vytvoření nezávislého a silného regulačního orgánu.
Zadruhé: Pravomoc poslanců rozhodovat o výši koncesionářských poplatků, které jsou hlavním zdrojem příjmů pro vřejnoprávní média, nahrává vyvíjení politických tlaků. Ve studii doslova stojí: "Zákon nezavazuje parlemnt k tomu, aby přihlížel například k inflaci. Sněmovna tak může použít koncesionářský poplatek jako eso v rukávu, pokud má potřebu ovládnout veřejnoprávní média trpící nedostatkem peněz."
Studie uvádí příklad vyhrožování České televizi ze strany politiků po odvysílání pořadu o stavbě podzemních garáží, které měly spojovat budovy parlamentu na Malé Straně a v nichž autoři pořadu poslance srovnávali v nadsázce s termity. Poslanci veřejně tenkrát hovořili o tom, že zmrazí výši koncesionářských poplatků a ministr kultury Dostál se v této souvislosti zdráhal pustit do parlamentu schválení zákona o navýšení poplatků. Výhružka zafungovala, místo aby výroky poslanců vyvolaly skandál, jako by tomu bylo ve starých evropských zemích.
Zatřetí: České republice je vytýkána nedostatečná rozmanitost ve vysílání způsobená malým počtem celostátních terestriálních televizních stanic. Hůře než Česko je na tom už jen Albánie, Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a Estonsko.
To je sice pravda, Německo má bezmála třicet kanálů, ale spolu s Rakouskem a Švýcarskem obsluhuje desetkrát víc diváků. Tohoto stavu nemůžeme nikdy docílit, jako se Němci zase nikdy nemohou přiblížit stavu anglicky mluvícího trhu, na němž je možné chytat stovky stanic. Důsledek je ale samozřejmě pro manipulaci s věřejným míněním nezanedbatelný: Zatímco u nás soukromou stanici poslouchá někdy 40 procent i více diváků, v sousedním Německu se poslechovost těchto stanic i při vysílání úspěšných programů pohybuje většinou do 15 procent. Prostor pro masovou manipulaci je evidentně snížen.
To vše jsou důvody, proč se občas z Evropské unie dozvíme, že Česká televize není veřejnoprávní, ale parlamentní a proč rozhlasová stanice BBC by u nás byla stále zapotřebí: připomínala vysoká měřítka žurnalistiky ve staré Evropě a politici z ní měli respekt .
