Básníka Ivana Blatného dnes známe i díky jeho anglické ošetřovatelce v blázinci, naznačuje historik

„Ivan Blatný se narodil v roce 1919. Jeho otec, spisovatel, básník a dramatik Lev Blatný, zemřel velmi mladý, jen ve 36 letech. Ivan se stal polosirotkem a po třech letech, kdy zemřela i jeho matka, byl jen ve svých 13 letech sirotkem úplným,“ říká literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

„V té době začal psát básně, možná jako obranu před svým nešťastným údělem,“ dodává.

Blatný tehdy žil v Brně, dostal se mezi umělce, kteří se stali i jeho nejbližšími přáteli. Mezi nimi byl Jiří Orten a jeho guru o generaci starší Vítězslav Nezval. Ten ho zasvěcoval do prvorepublikové avantgardy.

V letech 1940 a 1941 vyšly jeho první sbírky Paní Jitřenka a Melancholické procházky. Po válce se mu pak otevřely další možnosti publikování. Do toho však přišel únorový převrat v roce 1948, krátce po něm Blatný odjel na stipendium do Velké Británie. Tehdy se také rozhodl, že se už domů nikdy nevrátí.

Rozhodl se emigrovat

„Byl to blesk z čistého nebe, protože Blatný byl už od konce první republiky, během protektorátu a hlavně v letech poválečných, dost viditelnou a exponovanou postavou české poezie,“ konstatuje Kopáč.

Čtěte také

Jiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace

„V jeho rozhodnutí se zřejmě objevily tři motivy: brutální proměna po únoru 1948, setkání s exulanty z přelomu 30. a 40. let Josefem Ledererem a Ivanem Jelínkem a jeho silná, nevyzpytatelná emocionalita.“  

Bylo to pro něj tehdy velmi špatné, ocitl se v osamocení, neuměl anglicky, nevěděl, co se sebou počít. V září roku 1948 se dostal do psychiatrické léčebny – v podobných ústavech pak s přestávkami prožil většinu svého života.

Měl štěstí, že se setkal s mecenáškou Medou Mládkovou – také exulantkou, která založila nakladatelskou edici Sokolova. „V roce 1954 vydala antologii pod názvem Neviditelný domov, což byly verše patnácti exulantů. Editorem byl Peter Demetz a zastoupen byl také Ivan Blatný,“ uvádí literární a výtvarný historik.

„Blatný se tak ocitnul po boku tehdejšího výkvětu československého exilu a pro něj to byla na dlouhou dobu jediná příležitost vidět své vytištěné jméno na básnické sbírce.“

Čtěte také

Básník Ivan Blatný má v Británii svou ulici. Jeho příběh zaujal radního města Ipswich

Byl to takový trochu paradox: v blázincích Blatný zažíval nejen melancholii, ale také uspokojivý pocit, že je o něj postaráno. Vlastně se tam cítil svobodně. A stále psal a psal verše, které ošetřovatelský personál sbíral a házel do koše.

Až se objevila zvláštní žena, ošetřovatelka Frances Meacham, o které Radim Kopáč říká: „Stala se mu blízkou nejenom proto, že částečně uměla česky a tím mu zpřítomnila ztracené město, zemi a přátele, ale především tím, že ji zajímal. A začala věci, které mu odpadávaly od ruky či je házel přímo do koše, sbírat a archivovat. Dokonce pak oslovila Josefa Škvoreckého v Torontu, který tam měl nakladatelství, a v roce 1979 díky práci Antonína Brouska vyšla Blatného sbírka Stará bydliště, za dalších osm let pak Pomocná škola v Bixley.“

Pád komunistického režimu hodnotil Blatný v dopise prezidentu Václavu Havlovi jako „požehnání svobody“, ale rozhodl se v Anglii zůstat, v srpnu 1990 zde ve svých nedožitých 71 letech zemřel.

Čtěte také

Básník Ivan Blatný. O hvězdě české poezie, která přese všechno zazářila, v oceňovaném románu Martina Reinera

Na otázku pořadu, jestli ošetřovatelka v blázinci zachránila významnou část naší poezie, host pořadu Radim Kopáč, odpovídá:

„Zachránila. Její role je s trochou nadsázky srovnatelná s rolí Maxe Broda, a to pokud jde o dílo Franze Kafky. Díky tomu, že poslala texty Škvoreckému do Kanady, díky tomu, že Brousek z nich uspořádal dva velké výbory, tak hned po listopadu 1989 začaly Blatného básně ve společnosti rezonovat. Díky ní nebyl tehdy Blatný zapomenutý, a to až dodnes.“

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy, které vysíláme v repríze. Pořad je součástí cyklu Básníci v soukolí dějin. Ten můžete poslouchat každé říjnové pondělí po osmé večer na Plusu, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích. Všechny díly najdete ZDE >>

Ivan Blatný|foto:archiv Martina Reinera