Seifert patřil mezi nepřátele KSČ. Ve svých postojích byl celý život konzistentní, míní literární vědec
Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, měl s vládnoucími komunisty přinejmenším komplikovaný vztah. Začalo to už za první republiky, kdy nesouhlasil s nástupem nového Gottwaldova vedení a „stalinistické“ cesty, pokračovalo to po válce a klíčovými mezníky byly jak únorový převrat roku 1948, tak okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Zřejmě i proto se žádná velká sláva po udělení Nobelovy ceny nekonala, a i jeho pohřeb byl pod dozorem estébáků. Jeho literární díla tak byla vydávána, když to bylo nezbytné. Umělec byl tak nějak trpěn, nejlépe na okraji.
Krátká symbióza s KSČ
Přestože jeho první vydaná sbírka Město v slzách má silný sociální akcent, ostatně z proletářského prostředí Seifert pocházel, přestože roku 1921 vstoupil do KSČ, tato pomyslná symbióza neměla dlouhého trvání. Jednoznačně se postavil proti změně ve straně v roce 1929, kdy spolu s dalšími spisovateli otevřeně vystoupil a tím jeho osmileté členství navždy skončilo.
Čtěte také
Ostatně podle hosta pořadu literárního vědce Vratislava Maňáka se už ve druhé sbírce Samá láska odklonil a později byl ke svým tehdejším veršům kritický. Poválečné období v jeho tvorbě znamenalo reakci na konec války (sbírka Přilba hlíny) a posléze vztah k národním tradicím.
„Spisovatelé z druhé světové války vyšli jako mluvčí národa. Za protektorátu připomínali národní tradice, společně s Čechy trpěli a umírali, společně oslavovali osvobození Rudou armádou. Komunistická strana chtěla tuto pozici a vliv umělců využít, ale současně jejich úlohu posunout. Měli se z nich stát ‚inženýři lidských duší‘, jejichž úkolem mělo být ideologické působení,“ vysvětluje Maňák a pokračuje:
„Literatura se měla stát jedním z médií šíření komunistické ideologie a KSČ hledala, jak Seiferta zařadit v novém kulturním směřování, a to byl docela oříšek.“
Seifertovo manévrování
Doktrínou se stal socialistický realismu, převzatý ze Sovětského svazu, a česká literatura přichází o umělce odcházející do exilu (např. Ivan Blatný). Další se ocitli v tvůrčím ghettu (např. Vladimír Holan), řada z nich skončila v komunistických kriminálech (Jan Zahradníček či Zdeněk Kalista).
Čtěte také
„Seifert proti komunistům explicitně nevystoupil, ale v jeho rétorice můžeme nalézat jisté manévrování, a navíc se vztahoval k sociálně demokratické tradici,“ říká literární vědec Maňák. Dodejme, že Seifert odmítl členství v nově ustaveném spisovatelském svazu, což vysvětlil zdravotními problémy, a koncem roku 1949 se stal invalidním důchodcem.
Do značných problémů se ale Seifert podle Maňáka přesto dostal: „Přestože to byla opilecká historka, tak se stala mimořádně důležitou událostí. V jedné pražské vinárně se nechal slyšet, že raději vidí francouzského básníka zvracet než sovětského básníka zpívat. Tato slova se donesla až ke komunistickým špičkám, ti ji vyhodnotili jako ‚hrubou urážku Sovětů‘ a chtěli nad Seifertem vyhlásit čestný soud. K tomu nedošlo jen na základě přímluv jeho profesních kolegů.“
Denunciace Seiferta tak ale započala. Na jaře roku 1950 přišlo vydání jeho milostné poémy – bylo to k výročí narození spisovatelky Boženy Němcové a navázal na protektorátní Vějíř Boženy Němcové. Spleten zde osud jak Viktorky z Babičky, tak i spisovatelčin životní příběh, popisuje Maňák a vysvětluje: „Je možné, že strana s vydáním souhlasila, aby s básníkem mohla tzv. zúčtovat.“
Zúčtování s autorem
Nejprve se nic zlého nedělo, první recenze v Lidové demokracii byla vlídná, ale po krátkém čase se zdrcujícími recenzemi přišel stranický týdeník Tvorba. Dva stalinisté, Ivan Skála a Michal Sedloň, Seiferta osočili z nihilismu měšťáka, nevraživosti k současnosti, a z toho, že použil obraz Viktorky jako úpadkové nálady. Básník se nevyhnul ani osočení, že nepochopil dějinnou situaci, nepochopil cestu lidu pod vedením komunistické strany, nepochopil Únor.
Důsledky pro Seiferta přišly, a podle Maňáka byly naprosto zásadní: „Tvorba byla úzce spojena s komunistickým aparátem a takto negativní odsudek se zdál jako oficiální stranické stanovisko.“ Do záležitosti jako Seifertů obhájce vstoupil Vítězslav Nezval – který texty v Tvorbě označil za ‚gangsterský útok‘, a protože byl Nezval prominentem, podařilo se mu zabránit nejhoršímu.
Čtěte také
Postupně pak skandál vyprchával, v roce 1951 se Seifert musel omluvit Ivanu Olbrachtovi a ideologu Ladislavu Štollovi, za svůj výrok o sovětském básníkovi a tato omluva mu poskytla příležitost k další umělecké tvorbě a vydávání. Byla to taková sinusoida: občas se Seifert vydávat mohl, občas ne.
Jeho veřejná vystupování jak v rámci výzvy k ‚destalinizaci‘ na sjezdu spisovatelů v roce 1956, tak podpora demokratizace v období pražského jara, byla důležitými předěly. Vždy za to také zaplatil: normalizace ho vytlačila z veřejného prostoru, což umocnil jeho podpis pod Prohlášení Charty 77 – byl jedním z prvních signatářů, o udělení Nobelovy ceny se takřka mlčelo. Státní bezpečnost svou roli sehrála i při Seifertově pohřbu.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy – zda komunisté hned po únoru 1948 nezařadili Jaroslava Seiferta mezi své nepřátele, host pořadu literární vědec Vratislav Maňák odpovídá: „Zařadili, ale neudělali to tak výrazně, jako u autorů, jako byl Karel Teige nebo František Halas. Seifert po celý svůj život zůstával konzistentní ve svých politických postojích i ve své estetice.“
Poslechněte si, Jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Chmel Denčevová.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
