„Nebyli jsme svědomím ani sebe samých.“ Seifert na spisovatelském sjezdu v roce 1956 mluvil o lžích

Téměř rok připravovalo vedení československých komunistů II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Bylo jasné, kdo přednese klíčové referáty a jaký bude jejich obsah. A dopředu se počítalo s tím, jaké nové vedení svazu spisovatelů bude zvoleno.

Čtěte také

Před 70 lety řekli československým komunistům pravdu o Stalinovi

Jenže dva měsíce před chystaným sjezdem spisovatelů přednesl nejvyšší sovětský představitel Nikita Chruščov na sjezdu sovětských komunistů projev, ve kterém poprvé promluvil o obludných rozměrech a těžko pochopitelných zvrácenostech období Stalinovy vlády – jak se říkalo, Chručšov „odhalil kult osobnosti“.

Těžko říci, jestli soudruhům v Praze bylo jasné, že chystaný spisovatelský sjezd může dopadnout jinak, než plánovali.

Svědomí národa

Spisovatelé nikdy velkou důvěru komunistické strany neměli. Ve stanovách spisovatelé měli, že se mají scházet každé tři roky. Po ustavujícím sjezdu v roce 1949 měly následovat sjezdy v letech 1952 a 1955.

Nebyl ani jeden. Ten první zasáhl do období masivního zatýkání a hledání „vnitřního nepřítele“.

Čtěte také

Jaro 1956. Pád Alexeje Čepičky jako jediný výsledek „odhalení kultu osobnosti“

Následoval monstrproces s údajnou skupinou Rudolfa Slánského, na jaře pak 1953 smrt Stalina a Gottwalda. Spisovatelský sjezd byl neustále odkládán a s jeho přípravou se začalo, až když měla KSČ dojem, že má situaci plně pod kontrolou, v létě 1955.

Únorový projev Nikity Chruščova nemohl zůstat bez následků. Celý sjezd poznamenaly odvážné projevy spisovatelů Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. Zastali se neprávem vězněných spisovatelů a Seifert konstatoval, že spisovatelé byli po roce 1948 nuceni ke lži. To jinou formou – mírnější nebo vyhrocenější – říkali i mnozí další diskutující spisovatelé.

„Je ctí být básníkem této země, tohoto lidu, je vzrušující být básníkem této bouřlivé doby. Básník v sobě hloubí co největší prostor pro svobodu. Čím více prostoru pro svobodu vyhloubí v sobě, tím více prostoru pro ni dobude i vně, svému národu, svému lidstvu. Svobodou myslím stav, v němž se člověk ocitá zbaven pověr. Pověry nejsou jen vrozené, získané výchovou, ale i proklamované a vnucované,“ řekl Hrubín.

Čtěte také

Zima 1956: Pracovat sedm hodin denně? Kdo by nechtěl! A zlevnily silonky i čokoláda

„Kéž bychom v této chvílí my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť, věřte, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce, že jsme ani nebyli svědomím sebe samých,“ uvedl Seifert.

Na jeho projev reagoval přítomný spisovatel a prezident Antonín Zápotocký; odmítl je s tím, že jde o „přihřívání vlastní polívčičky“.

„Moskva zasela bouři, kterou Praha sklízí, a Praha by na ni mohla doplatit podstatnou ztrátou své moci a ztrátou dlouhé řady vůdců, jejichž jména jsou nerozlučně spojena se jménem i činy mrtvého sovětského diktátora,“ napsal v reakci na průběh sjezdu exilový časopis Svědectví. Pravdou je, že „svobodná“ diskuse byla ale nakonec velmi krátká a stranické vedení ji do začátku prázdnin ukončilo.

Více řeknou v Archivu Plus historik Zdeněk Doskočil a David Hertl. Zazní také některé méně známé projevy ze spisovatelského sjezdu – včetně ukázek z projevů Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína – a také odmítavé reakce vrcholných politiků.