Asymetrické války a válečné právo

Kromě lidské tragédie, kterou tyto incidenty samozřejmě představují v první řadě, se vlády a armádní velení musejí zamýšlet nad čistě pragmatickou stránkou věci. Takové přehmaty obracejí místní obyvatele proti cizím vojákům, a samozřejmě také stavějí domácí veřejné mínění proti vlastním vojákům. Například právě v posledních dnech padla nizozemská vláda kvůli sporu o prodloužení pobytu holandských voják v Afghánistánu, omyly, které vedly k civilním obětem, nedávno stály kariéru i důstojníky Bundeswehru.

Odmyslíme-li si možnost, spíše málo pravděpodobnou, že civilní oběti v zemích jako je Afghánistán nebo Irák, jsou obvykle důsledkem záměrné krutosti západních vojáků, zůstává otázka, co vlastně smrt nezúčastněných lidí z hlediska válečného práva znamená. Právo, které řídilo dosavadní činnost armád, má už několikasetletou tradici. Odlišovalo vojáky od nezúčastněných a relativně chráněných civilistů, a toto rozlišení sloužilo v mezích možností dobře, až do relativně nedávné doby. Pak se ale něco změnilo - totiž to, že typickou válečnou situací už není srážka dvou armád. Tedy celků, které mají jednoznačné politické vedení, hierarchii zodpovědnosti, uniformy, a cítí se být zodpovědné přinejmenším za domácí obyvatelstvo, když už ne za obyvatelstvo na druhé straně.

Ozbrojené konflikty, do kterých vstupují západní armády, a to včetně armády České republiky, jsou zcela jiného druhu. Jejich soupeřem jsou nejasně definované útvary, které samy sebe označují třeba jako hnutí nebo Boží armáda. Jejich bojovníci nejsou vojáky, ale dost těžko je můžeme považovat za civilisty - přestože mnohdy jejich smrt bývá ve zpravodajství uváděna jako civilní oběť. Tito ozbrojenci nejsou vojáky jen proto, že nenosí uniformu, ale také a zejména proto, že se nenechávají svázat žádnými pravidly. A to jak ve vztahu k nepřátelským armádám, ale i ve vztahu k obyvatelstvu.

V současné době například přicházejí zprávy o tom, bojovníci Tálibánu během současné operace v Hílmandu používají místní obyvatele jako živé štíty. Mnohdy se používají také ženy k sebevražedným útokům nebo děti k získávání zbraní od již padlých bojovníků, ovšem v přímé palbě. Západní armády se tedy ocitají před dilematy, která z vlastních nedávných dějin neznají. Má například voják právo střelbou bránit život svůj nebo svých spolubojovníků, jestliže nepřátelská střelba přichází z domu, v němž se vyskytují i civilisté? Do jaké míry je za život takového člověk zodpovědný on, a do jaké míry je zodpovědný ten, kdo se za civilistou skrývá.

Vojáci regulérních armád momentálně čelí ještě dalším dvěma problémům, které jsou vzájemně propojené a negativní dopad výše zmíněných nestandardních postupů radikálních hnutí ještě zhoršují. Zaprvé je to neustále se zvyšující přítomnost médií na bojišti, a za druhé stále se zvyšující citlivost západních společností nejen k obětem na vlastní straně, ale i ke ztrátám na straně protivníka, ale zejména smrti nevinných civilistů. To paradoxně dává právě radikálním nábožensky motivovaným hnutím do ruky mocnou zbraň.

Jednak tato hnutí často vůbec nelitují ztrát na své vlastní straně, v některých případech možná naopak. Během loňské války v Gaze se ozbrojenci Hamasu prakticky po celou dobu pohybovali pouze v hustě zastavěné oblasti a snažili se Izraelce vtáhnout do situací, z nichž vzejdou civilní oběti. Tím vyvíjejí jakýsi nevojenský tlak na soupeře, který má buď vlastní skrupule, a nebo se ocitá pod tlakem jiných států. A za druhé představitelé těchto sil vědí, že média budou informace o civilních obětech a jejich počtu vždy přenášet, a to bez ohledu na jejich pravdivost. Západní média totiž vycházejí z představy, že obě válčící strany lžou zhruba stejně, a tak jejich informace prostě jen ocitují. Ti, kdo s údaji o civilních obětech operují, také vědí, která zpráva zaujme a která ne.

V této situaci se pravidelně ocitá Izrael, naposledy v souvislosti s válkou v Gaze, která si vyžádala několik stovek civilních obětí. Izraelci se brání a tvrdí, že si válku ani bojiště nevybrali, ale jen reagovali. Tvrdí také například, že v rámci ochrany civilistů uskutečnili několik set tisíc telefonních hovorů do Gazy, kterými předem varovali místní obyvatele před bojem, ačkoli tím ztráceli výhodu překvapení a riskovali životy svých vojáků. Přesto z této války Izrael vyšel jako problematický stát. Zhruba ve stejné době podnikla srílancká armáda poslední zátah proti jednotkám Tamilských tygrů na severu ostrova. Jak tvrdí bývalý mluvčí OSN na Srí Lance Gordon Weiss, asi 300,000 civilistů se ocitlo na území velkém jak Central Park v New Yorku. Podle Weisse při likvidaci zbytků tamilského odporu zahynulo asi 40 tisíc civilistů. Srílancký konflikt i jeho povaha však zůstaly zcela stranou pozornosti médií. Jedním z důvodů byla nepřítomnost západních novinářů na ostrově, druhým fakt, že srílancká armáda se nenechala svazovat klasickým válečným právem o nic více než sami tamilští tygři, a třetím skutečnost, že svět se o osud Tamilů nestará.

Co z toho vyplývá pro západní armády operující třeba v Iráku nebo Afghánistánu, a pro jejich vlády? I nadále by vojáci měli být vázáni přísnými pravidly na ochranu lokálních civilistů, tak jako dosud. Jistě by tedy přestupky proti takovým morálně podloženým zásadám měly být vyšetřovány a trestány. Zároveň ale je zřejmé, že bude třeba znovu přezkoumat, a možná i poopravit právní rámec, v němž se asymetrické války odehrávají. Protože současný stav dává mnohem více možností do rukou nebezpečným organizacím. Ty zatím žádnou zodpovědnost za životy civilistů nepřevzali, a úspěšně přesunuli břemeno jejich ochrany na záda vojáků, kteří proti nim bojují.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .