Architektura vypráví o duši moderní Anglie

Když chcete vědět, co si národ myslí o sobě, podívejte se na jeho budovy. Anglické chrámy konzumu z 80. a 90. let vypovídají o zemi, která po desítkách let úpadku opět nabyla sebevědomí.

Budovy z 60. a 70. let naproti tomu ztělesňují lacinost, bezútěšnost a lhostejnost ke kráse, které zesilovaly pocit, že se prosperita země vytrácí.

Dopisovatel britského deníku Telegraph podotýká, že před sto lety viktoriáni ze všech sil stavěli. V polovině 19. století zuřila v Anglii bitva stylů mezi milovníky novogotického stylu a italizujícího klasicismu.

Tento boj se projevil, když byl architekt George Gilbert Scott nucen navrhnout novou budovu ministerstva zahraničí ve Whitehallu v italském stylu, přestože by raději postavil novogotickou budovu.

Čtěte také

V Londýně se prosadil návrat gotiky, ale klasicismus nebyl mrtev – jen odpočíval. Vrátil se na počátku 20. století v podobě edvardovského baroka či novorenesance a vydržel až do 1. světové války. Většina velkých anglických měst, ale hlavně Londýn, je poznamenána jeho kamennými paláci, které se vyznačují čistými základními liniemi a bohatou ornamentální výzdobou.

Okna mají těžké trojúhelníkové štíty, dveře jsou vyklenuty do oblouků a vyšší podlaží budov často zdobí sloupořadí. Střechy mají sklon vybíhat do věží, kleneb a jiných výstředností.

Logo

Je to architektura, která se hodí pro největší velmoc na světě. Tento styl najdeme i v Liverpoolu, Manchestru a jinde, ale v edvardovském baroku se měla hlavně zračit velkolepost Londýna.

Jeho architektům pomáhal vynález ocelové konstrukce budov, který se nejdříve uplatnil při rozšíření londýnského hotelu Savoy a pak palácového hotelu César Ritz na třídě Piccadilly, jehož úžasná budova, inspirovaná italskými a francouzskými vzory, byla otevřena v roce 1906. Anglická architektura, do té doby těžící hlavně z domácích zdrojů, začínala být stále vnímavější vůči vnějším vlivům.

Architekt Norman Shaw, který byl původně stoupencem romantického hnutí Arts and Crafts, postavil na opačné straně Picadilly pompézní hotel v italizujícím stylu. V té době začaly proměňovat tvář zbytku centrálního Londýna novorenesanční budovy. Komerční instituce v City s jeho hlavní třídou Moorgate a budovy kolem parku Finsbury Circus, postavené jako obrovské barokní paláce, vyjadřovaly bohatství a pevnost.

Čtěte také

Rozmach výstavby divadel okořenil londýnskou čtvrť West End jejich novými sídly, ale marnotratnost novorenesance je patrná spíše uvnitř než zvenčí. Na třídě Oxford Street se objevily obrovské ocelové konstrukce obchodních domů – nejznámější z nich je Selfridges, ale jsou tu i jiné, které chodci často ani nezahlédnou, protože zírají jen do výkladních skříní 21. století.

Když pozvednete oči k nebi, uvidíte edvardovskou nádheru i tam, kde byste ji nejméně čekali. Nové baroko bylo také účinným nástrojem britského státu, který předváděl svou sílu prostřednictvím architektury. Stará budova ministerstva obrany na Whitehallu, postavená mezi lety 1901 a 1906, patří k nejpůsobivějším příkladům toho druhu, ale hned za rohem je možná ještě známější Oblouk admirality, který navrhl Sir Aston Webb.

Je to výraz edvardovského stavu mysli v době, kdy Británie skutečně vládla mořským vlnám. A podobně jako architektura nám stále vypráví o lidech, kteří ji vytvořili a o jejich představě o sobě samých. A je to vyprávění výmluvnější, než jakého jsou schopna slova, uzavírá britský Telegraph.

autor: Jan Černý
Spustit audio