Omezený úder, k invazi by nedošlo. Jak by vypadala americká válka s Íránem
Washington a Teherán jsou možná blíž k vojenskému střetu než kdykoli dřív, ale klasická válka v pravém slova smyslu na spadnutí není. Nejpravděpodobnějším výsledkem současného patu nebude americká invaze do Íránu, ani totální regionální válka. Spíše nás čeká omezený, velmi pečlivě propočítaný úder.
Jeho cílem nemá být konec vyjednávání, ale spíš změna jeho pravidel a ukázka síly. V analýze pro magazín Foreign Policy to píšou Arash Reisinezhad, který je hostujícím profesorem mezinárodních vztahů na americké Tuftsově univerzitě, a Arsham Reisinezhad, hostující profesor ekonomie na londýnské Regent College.
Militarizace diplomacie
Spojené státy dramaticky posílily svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě, zatímco íránští představitelé trvají na tom, že pod tlakem nekapitulují. Přesto obě strany dál mluví o vyjednávání.
Čtěte také
Tento zdánlivý protimluv ale není známkou zmatku. Odráží dobře známou logiku mezinárodní politiky, která velí, že válka, nebo alespoň hrozba válkou, slouží jako nástroj k vyjednávání.
Podle teorie vyjednávání totiž vojenská síla neslouží jen k porážce nepřítele. Jde o to změnit jeho pohled na věc – ukázat mu, jak vysokou cenu by musel zaplatit, a zjistit, jak pevné je jeho odhodlání a co všechno je ochotný v budoucnu udělat.
Platí to zejména v momentě, kdy samotná diplomacie už k důvěryhodným závazkům nestačí. To, čeho jsme dnes svědky, tedy není kolaps diplomacie, ale spíše její militarizace.
Zranitelný Írán
Je zajímavé, že se tato dynamika odehrává souběžně s tichými, ale stále probíhajícími rozhovory v Ománu. Právě tam se íránští a američtí vyjednavači snaží oťukávat a zjišťovat, kde leží jejich skutečné červené linie. Tato jednání nejsou v rozporu s probíhající eskalací, ale její přímou součástí. Podle logiky vyjednávání totiž diplomacie a vojenský tlak často běží vedle sebe.
Čtěte také
Z pohledu Washingtonu je Írán dnes slabší než kdykoli v posledním desetiletí. Zásadně se drolí celá íránská architektura odstrašování postavená na takzvané „Ose odporu“. Libanonský Hizballáh je pod neustálým tlakem, palestinský Hamás byl jako vojenská síla v podstatě zdecimován, Assadův režim v Sýrii se zhroutil.
A co víc – i samotný íránský vzdušný prostor se ukázal jako zranitelný během loňské dvanáctidenní války s Izraelem. To definitivně rozbilo dlouholeté mýty o tom, že Írán je vůči přímému útoku imunní.
Trumpovo dilema
Donald Trump teď čelí dilematu, které si v podstatě vytvořil sám. Tím, že opakovaně sliboval podporu íránským demonstrantům a označoval tamní vedení za nelegitimní, vyvolal doma i ve světě velká očekávání. Americký prezident má výrazně zúžený prostor pro manévrování. Pokud neudělá nic, riskuje, že bude vypadat slabě. Pokud by ale rozpoutal totální válku, popřel by tím základy své vlastní politické značky.
Čtěte také
Právě tato logika vysvětluje, proč američtí stratégové nevidí jako nejlepší řešení invazi, ale jen omezený úder. Přesně cílený útok totiž Trumpovi zapadá do karet mnohem lépe než pouhá zdrženlivost, nebo naopak plnohodnotná válka.
Tímto krokem vyšle jasný signál o své rozhodnosti, uspokojí domácí zastánce tvrdé linie, a přitom si nepošpiní pověst politika, který odmítá ‚nekonečné války‘. A co je nejdůležitější – takový úder úplně změní atmosféru u vyjednávacího stolu.
Íránská reakce
Íránská reakce ovšem zůstává největší neznámou. Teherán si může vybrat cestu omezené, víceméně symbolické odplaty. Takové, díky které by si zachoval tvář před vlastním lidem i respekt u nepřátel, ale zároveň by nespustil nekontrolovanou lavinu násilí. V praxi by to mohlo vypadat jako útoky provedené íránskými spojenci v regionu nebo velmi přesně mířené dronové údery, které mají ukázat sílu, ale vyhnout se přímému střetu s americkými jednotkami.
Čtěte také
Existuje ale i druhá možnost. Írán může úplně odmítnout hru na americkou dominanci. V takovém scénáři by v Teheránu mohli dojít k závěru, že zdrženlivost jen podněcuje Washington k dalšímu tlaku.
Odpověděli by pak způsobem, který konflikt záměrně rozšíří a naruší schopnost Američanů diktovat tempo. To by mohlo zahrnovat útoky na americké cíle po celém regionu, ohrožení klíčových námořních tras nebo urychlení jaderného programu. Cíl by byl jasný: úplně změnit strategickou rovnici.
Na tenkém ledě
Právě v tom podle autorů spočívá paradox vyjednávání skrze sílu: používáte ji, abyste se vyhnuli válce, ale přitom se k ní s každým krokem přibližujete. Írán a Spojené státy se teď pohybují na velmi tenkém ledě. Záleží na každém signálu, každé zaváhání se počítá a prostor pro chybu už prakticky neexistuje.
Čtěte také
Otázkou už tedy není, jestli bude síla použita, ale zda ji lze použít, aniž by se rozpoutal konflikt, který si sice ani jedna strana nepřeje, ale těžko by ho kterýkoliv z hráčů dokázal zastavit, uzavírají analýzu pro magazín Foreign Policy profesor mezinárodních vztahů Arash Reisinezhad a profesor ekonomie Arsham Reisinezhad.
Poslechněte si celý Svět ve 20 minutách. Skandál kolem Epsteina ničí evropskou politickou třídu. Jak chce japonská premiérka využít svůj nově získaný silný mandát? Podařilo se Rumunsku přerušit souvislost mezi hospodářským růstem a vysokými emisemi? Co krize fastfoodů prozrazuje o stavu americké ekonomiky? Taková jsou další témata pořadu, který připravil Jiří Klečka.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
