Apolena Rychlíková: Opuštěná pracující třída? Kola v českých montovnách se prostě musí točit dál

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Dejme zelenou chytrým investicím v regionech

Jedna z nejvýznamnějších českých továren patřila k těm, které měly kvůli pandemii koronaviru odstávku. Ta trvala bezmála šest týdnů. Pro automobilku byla důvodem pro uzavření továren především složitá logistika. Hodně materiálu se totiž dováželo ze zahraničí.

Jiné továrny ale musely jet dál – aniž by nasazení tamějších pracovníků stálo komukoliv za uznání. O lidech ve fabrikách se u nás mluví málokdy a v hodnocení jejich práce je ukrytá i jistá ambivalence: více či méně totiž tleskáme faktu, že tu za nízké mzdy a ve špatných podmínkách dřou desítky tisíc lidí. Koneckonců, o Česku se už dlouho mluví jako o levné montovně Evropy a na tom nic okouzlujícího není, jakkoliv tvrdá dřina dělníků a dělnic uznání zaslouží.

Zapomenutí hrdinové

Když pandemie vypukla, zdůrazňovali politici na jednáních pořád to samé: je třeba, aby česká ekonomika dál fungovala. Kola továren se musí točit. Lidé, pokud můžou, by měli chodit do práce.

Čtěte také

Petr Šabata: Co udělá koronavirus s ekonomikou a co je nejdůležitější

Jenže pro řadu zaměstnanců to znamenalo obří nejistotu: nikdo totiž už neřešil, jak lidi ve velkých provozech ochránit, a tak se běžně dělo, že pracující neměli ani roušky, ani jiné ochranné prostředky. Zjevné je to z výpovědí dělníků a dělnic, které pro své texty posbíral Pavel Šplíchal ve své reportáži pro A2larm.cz.

Tovární zaměstnanci v jednom kuse vypovídají, že roušky přišly pozdě, hygienická opatření jsou nedostatečná, dezinfekce neustále dochází a lidé stále stojí v těsné blízkosti uprostřed velkých místností. Leccos se možná už od té doby změnilo, ale pocit, že byli tito lidé obětovaní na oltář české ekonomiky, přetrval.

Fabriky zaměstnávající tisíce lidí jsou v některých regionech jedinou dostupnou prací. Jenže těžkou práci ve směnných provozech, mnohdy dvanáctihodinových, nenásleduje důstojné ohodnocení. Právě naopak. Je celkem jedno, jestli pracujete v drůbežárně z holdingu, nadnárodní korporaci nebo u regionálního monopolisty. Nejenom mzdy, ale především i pracovní podmínky jsou ve většině případů mizerné – čest výjimkám.

Čtěte také

Petr Holub: Naděje podnikatelům, některým jen mikroskopická

A pandemie koronaviru může tyto stavy ještě prohloubit. Pokud se velké firmy dostanou do problémů, podmínky v nich se budou zhoršovat a všechno dopadne s větší silou na zaměstnance. Spirála vykořisťování, podhodnocování nebo přímo propouštění se může roztočit naplno a dá se předpokládat, že snahy o zlepšení postavení zaměstnanců budou ignorované – s „logickým“ odkazem na koronavirovou krizi a nutné šetření.

Je přitom otázka, proč se tak často týká řadových pracujících a tak málokdy vyššího managementu a kolik velkých firem vůbec daní v Česku a vrací tak do oběhu peníze, které tu společně se svými zaměstnanci vydělali.

Celkově bychom se měli ptát i na to, proč tak špatné mzdové a pracovní podmínky v českých podnicích trpíme. A také, co to znamená? Na bídu za zdmi továren a montoven navazují rychlé půjčky a s nimi exekuce, život v nekvalitním bydlení a s ním související nutnost pobírat od státu dávky, aby bylo možné nájem vůbec platit. V mnohých regionech jsou tyto problémy ještě provázané s rezignací na vzdělání, samo o sobě nekvalitní.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk,Český rozhlas

Lidé nevěří, že je čeká jakákoliv lepší budoucnost než nekonečné postávání u pásu. Když se politici ohánějí tím, že se kola musí točit, měli by také být schopni chránit ty, kteří je roztáčejí. Jinak tyto lidi a jejich rodiny vystavují nejen nebezpečí nákazy koronavirem, ale v dlouhodobém měřítku i dalšímu kolu ponížení a vykořisťování, které může nakonec vést k rezignaci na principy spravedlnosti a demokracie v naší společnosti.

Autorka je komentátorka serveru A2larm