Apolena Rychlíková: O čem (nejen) ženy sní? Mezinárodní den žen nám připomíná, kolik toho má ČR v oblasti rovných práv před sebou

A to především díky letité práci řady feministek nebo feministických kolektivů vnášet skrz tento den do veřejného prostoru témata, spojená s neutěšeným stavem genderových nerovností v České republice.

Čtěte také

Má smysl slavit MDŽ? Musíme víc pracovat na rovnoprávnosti žen, tvrdí šéfka Gender Studies Skálová

Ne nadarmo se jedním z hesel posledních let stalo: Nechceme karafiáty, chceme rovnost. Vzhledem k tomu, jak tristních výsledků na tomto poli Česko dlouhodobě dosahuje, se není čemu divit.

Těžko vlastně říct, kde přesně s kritikou začít. Navzdory společenské podpoře, která je trvale více než 60 procent obyvatelstva, stále nemáme schválené takzvané manželství pro všechny. Přetrvává praxe nedůstojné a necivilizované sterilizace trans* osob ve chvíli, kdy si úředně chtějí změnit pohlaví.

Istanbulská úmluva, kterou jsme přijali už v roce 2018, je opředena celou řadou politických dezinformací a stále nedošlo k její ratifikaci. Výzkumy ukazují, že předsudky, spojené se sexualizovaným násilím, genderově podmíněným násilí a ochranou zranitelných obětí, se týkají justice i policie. A stále nedošlo k tolik potřebné redefinici znásilnění.

Generační obměna

Čtěte také

Co přinesl Vítězný únor ženám? O rovnoprávnosti se jen mluvilo

Kauzy sexuálního násilí nebo nevhodného chování, které poslední roky vybublávají na povrch, ať se jedná o významné osobnosti, nebo akademické pracovníky, ukazují, jak silně jsou sexismus a zneužívání moci zakořeněny v naší společnosti.

A bez změny legislativních rámců, podpory sexuální výchovy už od školních let nebo bez snahy vytvářet bezpečná prostředí pro nahlašování podobných činů se to jen tak samo od sebe nezmění.

Vedle těchto témat tu stále máme nedostatečné politické zastoupení žen, nerovnosti se však netýkají pouze politiky. Vidíme je prakticky všude ve veřejném prostoru: médii počínaje, byznysem nebo zastoupením žen v institucích konče. I otázka reprezentace je však úzce spojená se strukturálními překážkami, které ženy před sebou stále mají. Dlouhodobě se upozorňuje například na to, že chybí kapacity ve školkách, že česká rodičovská dovolená trvá dlouho a poškozuje možnosti kariérní seberealizace žen.

Čtěte také

Mezinárodní den žen za socialismu: budovatelky, matky i hospodyňky

Ačkoliv řada výzkumů i mezi samotnými muži dokládá, že by se čeští otcové rádi podíleli na péči i o úplně malé děti, platová nerovnost to rodinám nedovoluje. Jsou to totiž muži, kdo u nás vydělávají standardně více, a proto nelze tak jednoduše obětovat jejich platy a vyměnit je za nízké „rodičáky“, které jednoduše znamenají významný finanční sešup. Podpora částečných úvazků je pak téma, o kterém se snáze mluví, než aby se začalo uvádět do praxe.

Mluvit by se také dalo o bydlení. Rostoucí náklady na základní životní potřeby jsou strašákem především pro ty nejzranitelnější skupiny, k nimž již tradičně patří samoživitelky nebo z druhé strany osamělé důchodkyně v nájmech, pro které není adekvátní netržní bydlení a které tak trochu pykají za to, že měly po celý život nižší příjmy. Chybí také adekvátní ohodnocení tak zásadních oblastí, jako je péče nebo vzdělávání, které jsou často v gesci žen – i proto, že se k těmto oblastem váže celá řada předsudků.

Apolena Rychlíková|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Na druhou stranu je třeba říct, že hlasů, které na tyto i další problémy trvale a důrazně upozorňují, přibývá. Souvisí to bezesporu s generační obměnou, ale i s pomalu se měnícím nastavením ve společnosti, která si genderové nerovnosti uvědomuje a vytváří tak lepší prostředí pro jejich řešení. To hlavní, aby byly tyto hlasy vyslyšeny, ale zůstává také na politicích a političkách. A občas se zdá, že právě politická třída se změnám, jež mají potenciál pomoci celé společnosti, zdaleka nejen ženám nebo jiným marginalizovaným skupinám, nejvíc a nejurputněji brání.

Autorka je komentátorka serveru A2larm